Martin Hanibal byl těžce, nevyléčitelně nemocný. Věděl to, ale nikdy život nevzdal. Třicet let bojoval se zákeřnou progresivní roztroušenou sklerózou, která ho posadila na vozík, ale přitom nezůstal na kolečkách „jen“ sedět. Vystudoval vysokou školu, a dokud mohl, angažoval se v pomoci podobně nemocným. Zemřel v Praze v pátek 23. ledna ve věku 53 let.
Na posledním rozloučení nechyběli zástupci Metropolitní univerzity Praha (MUP), neboť Martin Hanibal byl jedním z prvních absolventů jejího stipendijního programu Škola bez bariér a patřil k ikonickým postavám života školy i mimoškolních aktivit pro handicapované. „Martin Hanibal se nesmazatelně zapsal do srdcí nás všech, kteří jsme ho znali. Jeho lidskost, energie a ochota pomáhat druhým pro nás zůstanou trvalou inspirací,“ uvedla univerzita na svých stránkách. Za svou obětavou činnost byl oceněn Cenou primátora hlavního města Prahy.
Martin Hanibal v minulosti popsal, jak se vypořádával s postupující nemocí, která se poprvé ozvala v jeho 24 letech: „V roce 1996 jsem zkolaboval, přestal jsem vidět na jedno oko a začal jsem zakopávat při chůzi. Z očního oddělení jsem šel rovnou na neurologii, kde mi po několika vyšetřeních diagnostikovali mozkomíšní roztroušenou sklerózu,“ uvedl pro Pečovatel.cz. Bohužel šlo o progresivní formu nemoci, takže poměrně rychle skončil na vozíku, postupem času stále víc ochrnutý. „Díky tomu, že jsem byl od mládí naučen bojovat, jsem nezůstal doma pouze nečinně sedět. Podal jsem si přihlášku na Metropolitní univerzitu Praha,“ pokračoval Martin. Tato soukromá univerzita má totiž rozsáhlý stipendijní program pro handicapované studenty. Za víc než dvacet let jich tam absolvovalo již 477.
„Zde jsem získal úplně jiný přístup ke vzdělávání. Z někdejšího žáka se špatnými studijními výsledky se postupně stal šprt! Nyní jsem již Mgr. et Mgr. v oboru Veřejná správa – právní administrativa a v oboru Mediální studia. Na univerzitě jsem měl také možnost úspěšně absolvovat tříletý studijní modul Sociální práce a sociální činnost, který mi umožňuje se lépe orientovat v této oblasti,“ neskrýval Martin hrdost na své studijní výsledky. „V rámci studijní praxe jsem pracoval ve VFN na neurologii jako sociální pracovník. Po skončení tohoto projektu jsem na této pracovní pozici setrval další dva roky jako dobrovolník. Kolegům v nemoci jsem pomáhal s různými druhy žádostí, od vyplnění až po výběr vhodných kompenzačních pomůcek. Také jsem pro ně pořádal různé soutěže a plesy. Tohle všechno jsem zvládal díky své mamince, která však na podzim roku 2016 zemřela. Od té doby žiji sám za pomoci asistenčních služeb,“ konstatoval Martin Hanibal před několika lety. Jeho situace byla čím dál obtížnější. Po dvaceti letech života s roztroušenou sklerózou byl již zcela odkázán na pomoc okolí. „Prakticky mohu pohybovat pouze hlavou. Nejsem schopen se sám najíst a v případě nouze si ani sám nepodám telefon. Naštěstí díky technice komunikuji přes e-mail, ovládám ho prostřednictvím čidel, která snímají oko,“ popsal svůj každodenní boj. A děkoval dárcům NF Pečovatel, díky nimž si mohl nasmlouvat asistence, aby měl větší možnost žít skoro normální život a nebýt v ústavní péči.
„Znala jsem Martina Hanibala od doby, kdy se ještě mohl, i když jen na chvíli, postavit vedle svého vozíku, kam si připevnil reklamu I JÁ STUDUJI NA MUP,“ říká Anna Benešová, zakladatelka Metropolitní univerzity Praha a stipendijního programu Školy bez bariér. Oceňuje, kolik v něm bylo touhy a vůle vzdělávat se, pracovat, být aktivní, žít svůj život. „Martin také propagoval mezi vozíčkáři program Škola bez bariér a význam vzdělání pro uplatnění v životě i v zaměstnání. MUP dlouhodobě reprezentoval ve sportovní oblasti, organizoval sportovní, kulturní a společenské akce. Všichni vzpomínáme na závody na kolečkách v Počernicích, pořádal plesy pro vozíčkáře, pomáhal s vloženým závodem vozíčkářů Běchovice,“ vyjmenovává Anna Benešová.
Na závěr připojuje osobní vyznání: „Martin se vždycky usmíval. Vždycky byl na vozíku oblečený jako ze škatulky. Byl pilný student, nikdy nechyběl na žádné přednášce. Nikdy nechyběl na žádném setkání Školy bez bariér. Když ještě mohl mluvit, nedalo se od něj odejít, když už nemohl ani mluvit, hovořily jeho oči. Když už nemohl psát, naučil se pracovat se softwarem na ovládání počítače zrakem. Byl optimistický, veselý. Vždycky chtěl pomáhat kolegům a vymýšlel, jak se problémů zbavit. Neznám nikoho, kdo by ho neměl rád.“
