Aneta Eleonora Braunová absolvovala Střední uměleckoprůmyslovou školu. Je neslyšící, studovala s pomocí tlumočníků. V létě vystavovala v Infocentru Prahy 3.
* Kdy jste zjistila, že vás nejvíc baví právě hyperrealismus?
Na výtvarných kroužcích jsem si procvičovala kreslení a malování obrázků a zjistila jsem, že mám skutečně radši, když obraz vypadá skoro realisticky. Na střední škole jsem už věděla, že hyperrealismus je můj styl, a držela jsem se ho až doteď. Na hyperrealistických malbách sleduji, jak autoři s obrazem pracují, a učím se od nich. Nesmírně mě baví hra s iluzí — diváci si myslí, že se dívají na fotografii, a pak zjistí, že je to malovaný obraz.
* Jste neslyšící. Jak se to odráží ve volbě témat?
Díky tomu, že neslyším, mám vizuální vnímání citlivější. Ihned si všimnu jakéhokoli pohybu v zorném poli. A jak se to odráží ve tvorbě? Vlastní optické zkušenosti přenáším na plátno jako realistické malby, protože je to pro mé oči zkrátka pohlazení po duši. Vnímám barvy, tvary a kompozici velmi citlivě a přetvářím je ve svou práci.
* Vystudovala jste uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově. Jak byla připravená na neslyšícího studenta?
Nemyslím to zle, ale škola vlastně zůstala stejná pro mě jako pro ostatní studenty, a to i proto, že jsem chtěla být mezi slyšícími studenty. Škola mi sjednala tlumočníky znakového jazyka, kteří pro mě zajistili plnohodnotnou komunikaci. Snad jediná výuka angličtiny probíhala individuálně a chatovali jsme si přes počítač, takže tlumočník nebyl potřeba.
* Co vám nejvíce pomáhalo, aby fungovala komunikace s učiteli a spolužáky?
Když někdo při mluvení používá ruce ke gestikulaci, tenhle typ komunikace mám nejradši, protože se vše dá pochopit mnohem snadněji. Nebo jsme si hodně dopisovali na papíře nebo na mobilu v poznámkovém bloku. Někdy zvládnu i odezírání, ale jen krátké věty a slovo po slovu.
* Jaký je váš umělecký sen?
Držím si v hlavě hned několik plánů do budoucna. Ráda bych měla vlastní výstavu a také bych ráda prodávala své umění. Ráda bych viděla u lidí potěšení v očích, když uvidí mé obrazy. A mimo jiné bych také ráda ilustrovala dětské knížky.
* Co byste vzkázala mladým lidem se zdravotním postižením, kteří se bojí, že kvůli svému handicapu neuspějí?
Nerada říkám, aby se nebáli. Všichni se bojíme neúspěchů, ale pokud do toho chceme jít, musíme počítat s překážkami, které nás na cestě potkají. Důležité je mít odvahu a radost z toho, co v budoucnu chceme udělat. Také pomůže obklopit se milými lidmi.
Realistické malby jsou pohlazení pro duši
