Reportáž:
Rodiče dětí s poruchou autistického spektra či jinými vývojovými poruchami byli zvyklí, že jejich potomky nikde moc nechtěli. V malé obci Křečhoř na Kolínsku však najdeme školku, která se na tyto děti specializuje a pomocí takzvané metody ABA je dokáže i rozvíjet k nečekaným úspěchům. Do ojedinělé mateřinky vozí své děti rodiče z dalekého okolí.
Mateřská školka ABA na starobylé návsi maličké obce Křečhoře nedaleko středočeského Kolína ještě září novotou. Školku pro děti s poruchou autistického spektra a dalšími vývojovými poruchami tu otevřeli teprve nedávno poté, co ji přesunuli ze starších a méně vyhovujících prostor v nedalekých Cerhenicích. V nich zůstala pouze škola pro zhruba patnáct žáků. Nyní ale pořídili kapacitnější budovu, kde zřídí dvě třídy pro celkově třicet až čtyřicet dětí.
„Chceme garantovat našim školkovým rodičům, když budou chtít pokračovat v daném vzdělávacím způsobu, že budou mít zajištěno místo i ve škole,“ vysvětluje Kristýna Hrdá, ředitelka ZŠ a MŠ ABA Cerhenice.
V obou zařízeních totiž využívají metody aplikované behaviorální analýzy (ABA). Metodiky ABA se využívají pro rozvoj komunikace, sociálních dovedností, samostatnosti či snižování chování náročného na péči. Nejčastěji sem chodí děti s poruchou autistického spektra (PAS), s vývojovou dysfázií či poruchou intelektu.
Dojíždějí sem rodiny z dalekého okolí včetně Prahy, ač sem cesta trvá hodinu autem. Jedna rodina se do blízkosti školky přestěhovala až z Brněnska.
Kristýna Hrdá listuje několika svazky hodnoticích manuálů ABA a ukazuje, jak je tu každá dovednost rozepsaná do malých krůčků, které s dětmi systematicky a opakovaně trénují. „Každé dítě se může někam posouvat. Podrobně zjistíme, jak je na tom v každé ze zkoumaných dovedností. Každému podle toho uzpůsobíme program jeho rozvoje. Dovednosti jsou mnohdy nerovnoměrné, v něčem může být dítě pozadu oproti jeho biologickému věku, v něčem naopak napřed,“ objasňuje Hrdá.
Nové prostory školky nabízejí několik místností pro vzdělávání, hry, relaxaci i jídlo. Dětem se tu individuálně věnují asistentky a v rámci dne rozvíjejí jejich dovednosti drobnými a pomalými posuny. Včas zasahují, když vycítí, že by dítě mohlo být přetlakované negativní emocí. Někomu v takové chvíli pomáhá, když si jde lehnout, někdo radši poskakuje ve vaku a dalšího zaručeně uspokojí uvnitř instalovaná houpačka.
CHCI MAČKAT RUKU
Paní učitelka a zároveň zástupkyně ředitelky Tereza Kautská má na stolku vyskládané kartičky s obrázky. Děti, které nemluví, využívají alternativní komunikační systémy, jako je právě předávání kartiček. Oblíbené, a tudíž již opotřebované, kartičky jsou zejména ty s hlazením a mačkáním. Mnohé děti je používají, protože jim je příjemné, když je asistentka či učitelka pohladí nebo jim jemně mačká ruku.
Děti se tu učí i jednoduché znakování, sociální dovednosti v kolektivu, sebeobsluhu při oblékání, jídle či toaletě, učí se i zvládání emocí nebo toleranci na jiné prostředí a cizí lidi či trpělivost. „Je opravdu velké zlepšení, když se dítě naučí ukázat si na břicho, a dát tím najevo, že se mu chce na toaletu, nebo pomocí obrázků vysvětlit, co chce či co se mu nelíbí. Také když se naučí čekat místo dvou vteřin dvě minuty. To zlepší kvalitu života jeho i celé rodiny,“ popisuje Kautská. Chování tu dle zásad ABA vnímají jako způsob komunikace. Když dítě křičí, dupe, mlátí kolem sebe, nechce být ošklivé na své okolí, ale něco tím sděluje. „Nelíbí se mu situace, ve které se ocitl, chce o tom komunikovat, ale třeba to nedokáže jinak. Musí být hodně frustrované. Kdyby mělo nějakou jinou variantu, použije ji, protože takové chování je náročné na energii. A člověk je od přírody líný,“ vysvětluje Tereza Kautská. I proto se dítě rádo naučí znakovat či přinést kartičku, neboť je to pro něj mnohem méně náročné.
Jedna z holčiček si dojde pro asistentku, pevně ji uchopí za ruku, dovede ke stolečku s kreslením a položí jí ruku na pastelku a ukáže na obrázek. Dává tak najevo, že chce, aby jí ho vybarvila. „Už nepotřebuje křičet, něčím házet nebo vás štípat, aby zkusila něčeho dosáhnout. Teď vás bere za ruku a ukáže, co chce,“ líčí Kristýna Hrdá a dodává, že by se rádi posunuli ještě dál – aby dívka zvládala komunikovat i bez toho, aby někoho někam táhla za ruku.
Kolem projde s autíčkem v ruce spokojený chlapec s velkými sluchátky na uších. Jak jeho asistentka vysvětluje, zjistili, že nesnáší hluk, a právě hluk býval spouštěčem jeho náročného chování. Nyní už si umí sám hluk regulovat – sluchátka si nasazuje a sundává podle sebe a svých pocitů.
Každé dítě má své portfolio, kam učitelky zaznamenávají jeho pokroky, další cíle a aktivity, kterými jich chtějí dosáhnout.
NĚKDO SE NAUČÍ ČÍST, JINÝ SDĚLIT SVÉ POTŘEBY
Přesuneme se do nedaleké školy ABA v Cerhenicích. Neučí se tu klasické předměty, opět spíše dovednosti. Ale když někdo má dispozice k tomu, aby se naučil číst, psát či počítat, dostane se mu i této výuky. „Vše děláme s ohledem na potenciál dítěte. Snažíme se to hodně překlopit i do praktického života. Aby děti uměly rozpoznat mince, nakoupit si, připravit si jídlo nebo třeba přešly na semafor. To pro ně bude v životě důležité, aby dokázaly být soběstačné,“ vyjmenovává ředitelka.
Kromě tříd tu najdeme i prostory určené pro vzdělávání jeden na jednoho. Právě tu probíhá taková výuka v rozlehlé herně, které vévodí velká houpačka. Paní učitelka učí dítě počítat na prstech. Když vše zvládne, může se pohoupat, protože houpání miluje. A když je za počítání houpání, znamená to pro něj velkou motivaci.
Pokračujeme přes kancelář s velkou pohovkou, kde právě odpočívá jeden ze žáků. Některé děti se již naučily rozpoznat, kdy už mají všeho dost, a zaznakují, že si potřebují odpočinout. Tím se předchází jejich náročnému chování v momentě, když by si baterky nedobily včas.
Když se třídní učitelky Barbory Volejníkové člověk zeptá na její běžný den, pobaveně se zasměje. „Žádný den není běžný a každý probíhá trochu jinak. Hodně záleží na tom, v jaké náladě se děti ráno dostaví. Od toho se pak odvíjí celý den,“ popisuje.
Každé dítě je úplně jiné, s někým se učí číst, s jiným řeší základní sebeobslužnost. Když děti přejdou z ABA školky, snaží se jim vysvětlit, že i když jde o jiné prostředí, fungují tu tytéž věci. „Chceme, aby s námi dítě překonávalo výzvy, ale zároveň ho nechceme příliš naštvat. Tady neplatí věty jako ‚Teď budeme dělat to a to‘. Když to nebude chtít dělat, pokouše vás, pokope, poplive, protože to je jeho komunikace,“ konstatuje Volejníková. Pomáhá podle ní sledovat, co předchází jejich náročnému chování, a tomu se vyhýbat, pozorovat, jak se děti chovají a co dělají tělem, protože to je u neverbálních dětí způsob komunikace. A co nejvíce se snaží zařazovat motivující aktivity.
„Chceme rozvíjet děti tak, aby měly kvalitní život. To je dost subjektivní věc. Pro někoho to znamená, že zvládne obsloužit svoje základní potřeby, zvládne si vykomunikovat, co potřebuje, nebo třeba zvládne vyšetření u lékaře. Ale ani to není málo,“ přibližuje ředitelka.
„Každé dítě se může někam posouvat. Podrobně zjistíme, jak je na tom v každé ze zkoumaných dovedností…“ Kristýna Hrdá, ředitelka ZŠ a MŠ
Učitelé nám našli cestu k vlastnímu dítěti, pochvaluje si maminka P Julince byla v roce 2024 diagnostikována porucha autistického spektra. „Zjednodušeně to znamená jiné vnímání a komunikování s okolním světem,“ přibližuje její maminka Nadia. „Měli jsme velké štěstí, že jsme našli ABA školku Cerhenice, kde paní učitelky a asistentky nejenom, že dokážou u dětí najít jejich silnou stránku, ale zároveň ji využívají k tomu, aby se děti naučily být co nejvíce soběstačné a aby se připravily na svět mimo školu,“ pokračuje. P Nejprve si mysleli, že školka až u Kolína bude pro ně z Prahy-východ daleko, ale nakonec se ukázalo, že je lepší jezdit směrem ven z města než muset ráno i odpoledne trávit čas projížděním zacpanou Prahou. P „Když jednoho dne zjistíte, že je vaše dítě na spektru a vy jste o něčem takovém slyšeli maximálně v televizi, teprve potom si uvědomíte, jak moc je důležité potkat pedagogy, kteří vám dokážou pomoci v tom, jak si najít cestu k vašemu vlastnímu dítěti. V tom, jak mu porozumět a jak ho jemně motivovat, aby zvládalo běžné, každodenní činnosti,“ uzavírá Nadia.
více na Deník.cz
