Jak se závodí na běžkách, když před sebou nevidíte ani metr? Simona Bubeníčková tuhle disciplínu zvládá tak dobře, že si už v sedmnácti letech přivezla ze své první paralympiády čtyři medaile.
Možná byste čekali, že budoucí špičková sportovkyně byla dítětem, které nešlo udržet v klidu. Ale ono ne. „Jako malinká jsem prý byla celkem líná a na rodinných výletech jsem protestovala,“ vzpomíná Simona. Později se ale všechno otočilo. Už na základní škole zjistila, že ji sport baví a chce se mu věnovat co nejvíc. Nejdřív závodně plavala, později přidala běžky. Několik let zvládala oba sporty, pak si ji přitáhlo běžecké lyžování. Mezi běžkaři měla kamarády, dobrou partu a stále se zlepšovala. Velkou oporou jí byli rodiče i trenéři, kteří jí pomáhali přizpůsobovat se změnám, jež přinášelo zhoršování zraku.
Simona se od dětství potýká s atrofií očních nervů. Zrak na levém oku ztratila jako malá, později přestávala vidět také na pravé. Při sportu se proto musela průběžně přizpůsobovat tomu, co ještě dokáže rozeznat. Nejprve závodila společně se zdravými dětmi, později přešla do parasportu.
Zhruba před dvěma lety přišla o zrak úplně. Sport už byl v té době příliš důležitou součástí jejího života, a tak v něm pokračovala. Místo zraku začala ještě víc využívat sluch, paměť a přesně domluvené pokyny člověka, který jede před ní.
VE DVOU NA TRATI
Dokud Simona částečně viděla, dokázala na běžkách rozeznat siluetu traséra a jet za ním. S postupným zhoršováním zraku se ale stále víc spoléhala na sluch. Dnes před ní trasér jede s reproduktorem připevněným na zádech a říká jí, co ji na trati čeká – zatáčky, stoupání, nerovnosti i změny tempa. Ve sjezdech jí může pomoci také podáním hůlky.
Simona musí člověku před sebou naprosto důvěřovat. Jejím parťákem je David Šrůtek a jejich spolupráce očividně funguje – v roce 2025 vybojovali na mistrovství světa v italském Toblachu zlato na deseti kilometrech klasicky a stříbro na dvacetikilometrové trati volnou technikou. Další stříbro přidali ve sprintu na šampionátu v Trondheimu.
U běžek navíc nezůstalo. V roce 2026 začala Simona závodit také v biatlonu a hned svůj první závod ve Světovém poháru vyhrála. Vedle pohybu po trati se přitom musela naučit úplně novou disciplínu – střelbu podle zvuku.
O několik měsíců později přišla její první paralympiáda a s ní zatím největší úspěch kariéry. V pouhých sedmnácti letech si z paralympijských her v Miláně a Cortině odvezla čtyři medaile. Stříbro získala v individuálním biatlonovém závodě, na deseti kilometrech klasicky i na dvaceti kilometrech volnou technikou. Ve stíhacím závodě biatlonistek přidala bronz.
NEJEN KVŮLI MEDAILÍM
Čtyři paralympijské medaile v sedmnácti letech vypadají v životopise působivě. Když ale Simona mluví o tom, proč sportuje, výsledky staví až na druhé místo. „Pro mě sport není o medailích a úspěších, i když jsem sportovec, který je soutěživý a rád závodí. Je to především mentální odpočinek a vášeň,“ říká.
A co dělá, když nesportuje? „V takovém případě nejraději trávím čas se svými kamarády či rodinou a pejskem,“ říká. Jedním dechem ovšem dodává, že i společně strávený čas často skončí u nějaké sportovní aktivity.
Právě lidé, kteří Simonu obklopují, se v jejích odpovědích objevují často. „Rodiče vždy byli ti, kteří mě ke sportu vedli, vozili mě na tréninky a dělali vše pro to, abych byla spokojená.“ Důležití pro ni byli také trenéři a lidé z klubu, kde se naučila lyžovat.
HLAVNĚ SE NEZHROUTIT
Když se podíváte na posledních pár let Simonina života, je toho na jednu osmnáctiletou dívku docela dost. Postupně přišla o zrak, učila se fungovat bez něj, přešla mezi parasportovce, přidala k běžkám biatlon a ze své první paralympiády přivezla čtyři medaile. Po návratu ji čekal zájem médií a pozornost, na kterou do té doby nebyla zvyklá.
Tím ale náročné období nekončí. V další sezoně má před sebou dva světové šampionáty – v běžeckém lyžování a biatlonu – a vedle toho také maturitu. Skloubit přípravu, soustředění, závody, cestování a školu může být nakonec podobně složité jako samotný boj o medaile.
Zkušeností s nečekanými životními změnami už nasbírala opravdu dost. Do role někoho, kdo může ostatním radit, se ale nehrne. Svůj přístup popisuje jednoduše: „Nedělat si ze života a starostí velkou hlavu, ono to totiž vždycky nějak dopadne. Jsem v tomhle trochu fl egmatik,“ přiznává. Jasno má i v tom, co chce do budoucna. Teď ji baví lyžování, chce se zlepšovat a posouvat dál, zároveň chce vystudovat a jednou se uplatnit v oboru, který ji bude zajímat. Hlavním Simoniným cílem je dělat to, co ji baví, ať už to bude cokoli.
Samu sebe každopádně pořád vnímá stejně. „Můj život se v poslední době změnil hodně, ale zároveň vůbec. Uvědomuji si, že mě lidi poznávají, média mají zájem, mně se otevřely nové dveře, což je fajn, ale stále jsem to já, Simča, se svou rodinou, malým týmem a kamarády, kteří mi pomáhají.“
SIMONA BUBENÍČKOVÁ * Běžkyně na lyžích a biatlonistka se narodila v roce 2008. * Studuje gymnázium, kde ji baví technické obory – chemie, biologie a matematika. * O zrak kvůli atrofii očních nervů přicházela postupně, nyní je úplně nevidomá. * Na zimní paralympiádě 2026 získala čtyři medaile, z toho tři stříbrné a jednu bronzovou.
