NEUROLOŽKA DAGMAR SOUČKOVÁ PRO DENÍK ŘÍKÁ::
Vléčbě mrtvice si Česko vede dobře. Rezervy jsou ale v následné péči. „Zatímco od roku 2010 jsme aktivně pracovali na tom, aby se akreditovala iktová centra a akutní péče byla tak dobrá, jak nyní je, v současnosti se soustředíme na strukturovanou následnou péči. Pacienti se totiž trochu ztrácí v systému a máme poměrně velké procento opakujících se mozkových příhod,“ říká v rozhovoru pro Deník. cz neuroložka z pražské Fakultní nemocnice Motol a Homolka Dagmar Součková.
Pokud se člověk, který prodělal mrtvici, včas dostane do nemocnice, bývá léčba v Česku úspěšná?
Česká republika je na tom v tomto směru velmi dobře. Za poslední léta se trvale pohybujeme na špičce evropského žebříčku, a to jak v počtu intervencí, tak v celkových výsledcích akutní péče. Čím dřív člověk do nemocnice přijde, tím samozřejmě líp. Ideální je, když léčba začne do hodiny. V takovém případě má člověk sedmdesátiprocentní šanci, že bude mít jen minimální následky. Každých patnáct minut prodlení v začátku znamená, že se šance na dobrý výsledek snižuje asi o pět procent. Pro představu: čas od příjezdu do nemocnice do zahájení léčby se za poslední léta trvale pohybuje v průměru kolem dvaadvaceti minut. V posledních deseti letech se navíc do praxe zavedla takzvaná mechanická trombektomie, kterou provádí kolegové radiologové.
V čem spočívá?
V případě, že je uzavřena velká tepna, radiologové ji nasondují a trombus mechanicky vytáhnou. U těžkých mozkových příhod tato metoda výrazně zvýšila šanci na dobrý výsledný stav. U nás je jí léčen zhruba každý osmý pacient. A zhruba každý třetí s ischemickou mozkovou příhodou, tedy příhodou z nedokrvení, dostává takzvanou trombolýzu, což jsou léky na rozpuštění trombu, který je třeba v menší tepně.
Co následuje poté, kdy člověk léčbou projde? Sledují jej lékaři, aby kupříkladu mrtvici neprodělal znovu?
Zatímco od roku 2010 jsme aktivně pracovali na tom, aby se akreditovala iktová centra a akutní péče byla tak dobrá, jak nyní je, v současnosti se soustředíme na strukturovanou následnou péči. Pacienti se totiž trochu ztrácí v systému a máme poměrně velké procento opakujících se mozkových
příhod.
Důvodů je celá řada –:
někteří lidé si neuvědomují závažnost situace, přestanou brát
léky nebo je berou:
v nedostatečných
dávkách, přestanou:
chodit na kontroly.
Přitom mají například nález na tepnách,:
který je třeba sledovat
a včas zasáhnout.
V tom jsou tedy určité rezervy?
Ano. Ve výboru cerebrovaskulární sekce jsme se tomu zejména v posledních třech letech věnovali a pro následnou péči získali legislativní oporu. Loni v dubnu ministerstvo zdravotnictví vydalo nový věstník o dispenzarizaci (soustavná a dlouhodobá péče zaměřená na pravidelné sledování pacientů, pozn. red.).
Ten přesně určuje, který pacient má být kde sledován – máme tedy jasnou strukturu, že mají vzniknout takzvané ambulance cévní neurologie rekrutované z běžných neurologických ambulancí.
Aby následná péče byla dostupná po celé republice?
To je cílem. V každé ambulanci by měl působit certifikovaný cévní neurolog, což je subspecializace, kterou na základě jasně stanovených kritérií přiděluje Česká neurologická společnost.
Musí to být odborník, který má praxi z iktového centra a sonografickou licenci, to znamená, že je schopen sledovat nálezy na tepnách sonograficky. Musí projít kurzem, testem a tak dále.
Představovali bychom si, že třeba na 300 tisíc lidí bude jeden cévní specialista. Tam samozřejmě zatím nejsme. Důležité ale je, že se to rozjíždí.
Jaký je současný stav?
Aktuálně máme v republice 82 certifikovaných cévních neurologů. Část z nich působí v nemocnicích, předpokládáme ale, že se postupně budou zabývat i péčí ambulantní. A též očekáváme, že část kolegů z ambulantní péče si tuto specializaci dodělá. Je to důležité pro nejvíc rizikové pacienty, kteří po mrtvici mají následek, který je třeba řešit. Pacienti s méně závažnými či žádnými nálezy po příhodě mohou být sledováni v běžných neurologických ambulancích. Pacienty dlouhodobě stabilizované může sledovat praktický lékař. Cílem je, aby se vraceli do práce, byli co nejvíc soběstační a žili aktivní život.
Nyní tedy lidi po mrtvici sledují praktici či specialisté v běžných neurologických ambulancích?
Přesně tak. Cesta pacienta po propuštění z nemocnice ale není úplně jednoznačně daná. Tři měsíce po hospitalizaci mají absolvovat kontrolu. Systém ale neříká, co potom. Tam právě potřebujeme trochu zatlačit, protože část pacientů potřebuje sledování kardiologické, diabetologické nebo třeba léčbu spasticity, což je následek příhody, při níž člověk ochrne. Lidé po příhodě mívají i deprese či epilepsii. Aby se vše včas zachytilo, byli bychom rádi, kdyby víc probíhaly i telefonické konzultace a pacienta směrovali koordinátoři péče. Ti od ledna působí na našich centrech v nemocnicích a mají pomoci právě při propuštění pacienta a jeho nasměrování k další, tedy ambulantní péči.
To vše je řešení následků. Co prevence?
Ta je samozřejmě stěžejní. Důležité je nekouřit, nebýt obézní, hlídat si hladiny cholesterolu, nepít příliš alkoholu a také se hodně hýbat. Vycházejí totiž studie, že mozkovou příhodu utrpí velká část lidí, kteří mají málo fyzické aktivity. A to včetně mladších lidí, není totiž výjimkou, že příhodu prodělá čtyřicátník.
Důležité je i chodit na preventivní prohlídky k praktikům, které jsou od letošního roku cílenější, přičemž jedním z důvodů je zachytit včas případně kardiovaskulární problémy.
To je velmi dobrý krok, který vítáme. Paušálně se též testuje lipoprotein a (Lpa), což je geneticky daný faktor z krve, který nám ukazuje, jak moc je člověk rizikový. Při preventivních prohlídkách to lékaři testují jednou za život nebo pak znovu u žen po přechodu, kdy se vlivem hormonálních změn mohou rizikové faktory trochu změnit. Zejména u mladých lidí je ale problém, že na preventivní prohlídky moc nechodí. Do devatenácti docházejí k pediatrovi, pak se ale až polovina lidí od dvaceti do čtyřiceti prevence neúčastní. I zde je třeba usilovat o nápravu a lidi k prohlídkám motivovat.
„Čas od příjezdu do nemocnice do zahájení léčby se za poslední léta trvale pohybuje v průměru kolem dvaadvaceti minut.“
Dagmar Součková P Neuroložka specializující se na cévní mozkové příhody a neurosonologi . P Působí v Komplexním cerebrovaskulárním centru Fakultní nemocnice Motol a Homolka a v Nestátním zdravotnickém zařízení Sonolab Centrum. P Je místopředsedkyní Výboru cerebrovaskulární sekce České neurologické společnosti České lékařské společnosti J. E. Purkyně.
