Loderovi jsou opravdu velká rodina. Lenka a Libor mají 9 dětí! Šest z nich jsou biologické děti a tři přijali do náhradní rodinné péče. Nejstarší Eliška (24) je již dva roky vdaná a studuje architekturu.
Petr (21) se brzy chystá do svého bydlení, vystudoval mechatroniku a baví ho práce se dřevem. Natka (18) je v rodině v rámci pěstounství od svých 10 let a nyní studuje na kadeřnici. Magdalena (16) studuje fotografii, František (16) se věnuje rybářství. Filip (12) je vášnivým fotbalistou. Anička (9) miluje hru na housle a flétnu. Kristýnka (5 let) přišla do rodiny ve svém roce a půl, miluje hudbu a pohyb a je neslyšící. Nejmladší Pavlínka (16 měsíců) je v rodině teprve přes půl roku. V rozhovoru s Lenkou jsme mluvily o tom, že sourozenci velmi pomohli s rozvojem a adaptací neslyšící Kristýnce i dalším nově příchozím dětem. Manželé od počátku dětem zdůrazňují, že pomáhat mohou, pokud chtějí, péče o sourozence však není povinná.
* Plánovali jste s manželem velkou rodinu?
Ano. Měli jsme po čtyřech dětech pocit, že ještě máme nějakou kapacitu na péči o další děti. Impulzem pro nás byly zkušenosti z práce v chráněném bydlení. Bylo tam spoustu mladých dospělých, kteří vyšli z dětských domovů a i v tomto věku strašně toužili po rodině. Začali jsme přemýšlet, jak to udělat, aby takových dospělých bylo méně. A dávalo nám smysl vzít si dítě do rodiny. Věřili jsme, že by na tom tito mladí dospělí byli líp, kdyby měli lepší a podnětnější rodinné prostředí a zázemí. Před 12 lety jsme proto prošli kurzem pěstounské přípravy a od té doby se to rozjelo.
* Jaká byla vaše první pěstounská zkušenost?
Náročná. Dostali jsme holčičku Věrku, která už s námi v rodině není, protože se u ní projevovaly těžké poruchy chování a nebylo možné to dál zvládat. Přesto u nás byla deset let. Nyní je ve výchovném ústavu. Jsme s ní nadále v kontaktu, ale je to komplikovanější. Neřekli jsme si ale, že to nezkusíme znovu. Ani nevím proč. Není to o tom, že v pěstounství vždy dovedete dítě do dospělosti a vyléčíte všechna jeho zranění a handicapy, které má. Věřím, že každý měsíc a každý rok, který dítě prožije v rodině, má pro něj velký význam. V dospělosti má zkušenost s rodinou a může jí aplikovat.
* Jaké další děti přišly do rodiny?
Po Věrce se nám narodily další dvě děti, pak jsme přijali do pěstounství dva sourozence. Dostali se k nám neobvyklou cestou. Můj pěstounský bratr, kterého moji rodiče přijali, když už jsem byla dospělá, se na mě obrátil s tím, že jeho synovec a neteř jsou v dětském domově a zda bychom si je třeba někdy nevzali na návštěvu. Z toho „někdy na návštěvu“ se stalo, že jsme je přijali do pěstounství. Natka s námi doposud žije a její brácha se vrátil k biologické mámě, která se hodně snažila a dala se „dohromady“, takže byl návrat možný. A pak přišla Kristýnka!
* Jak jste se s Kristýnkou seznámili?
Narazila jsem na sbírku na sluchadla pro holčičku se sluchovým postižením. Uváděl se tam i její příběh – že je v přechodné pěstounské péči a nedaří se pro ni najít rodina. Začala jsem se po tom pídit, kontaktovala jsem magistrát a OSPOD. Našim dětem přišlo divné, že by nikdo nechtěl neslyšící dítě. Proč? Přestože jsme neměli žádné zkušenosti s neslyšícími, měla jsem pocit, že bychom to
* zvládli. Seznámili jsme se, zjistila jsem si spoustu informací. Pomohlo mi, že jsem vystudovaná speciální pedagožka, takže jsem si říkala, že bychom mohli mít kompetence Kristýnce pomoct. Manželova sestra učí přes dvacet let ve škole pro děti se sluchovým postižením a podpořila nás, abychom do toho šli.
Jaké byly okolnosti zahájení pěstounství?
* Silným argumentem bylo i to, že pojišťovna by Kristýnce neuhradila kochleární implantaci, pokud by se pro ni nenašla rodina! Zdůvodňovali to tím, že operace stojí velkou částku a nemají zaručeno, že s dítětem bude následně pracováno k jeho rozvoji. Byli jsme z toho společně s přechodnou pěstounkou jako opaření, že je něco takového vůbec možné. I díky tomu se k nám Kristýnka dostala hodně rychle. Měla už termíny na implantaci podmíněné nalezením trvalé rodiny. Děti se na ni moc těšily, neměly problém se učit znaky a další komunikační cesty.
Jaké byly první společné dny s Kristýnkou?
* Byl to fičák (smích). Navázat se na dítě, které se na nikoho neváže a nemá nastavenou skoro žádnou komunikaci. Přechodní pěstouni o ni pečovali skvěle, ale objevení sluchové vady byl pro ně velký šok a nepodařilo se jim začít znakovat. Než si stačili vyhledat informace, Kristýnka se uzavřela do své bubliny. Nedívala se na lidi, neměla ráda fyzický kontakt a potřebovala teprve zjistit, že lidi jsou i k něčemu jinému než zajišťování jídla. Dva měsíce jsme se seznamovali, měsíc ji měli doma a už šla na implantaci. Začínali jsme s pomocnými fotkami. Prvním cílem bylo vůbec se dostat do jejího zorného pole. Prostřednictvím fotek pochopila, že se nedějí věci jen tak nahodile, ale lze něco očekávat a domlouvat se o tom, co bude. Začala na fotky hezky reagovat a zvedat oči. Zkontrolovala si člověka, který šel kolem. Dobře reagovala i na naše děti – byla hodně maličká a sourozenci z ní byli unešení, běhali kolem ní a snad jim ani nevadilo, že se s ní zatím nedá moc komunikovat. Sourozenci pro ni měli ve vývoji velký význam. Pestrý pohyb dětí kolem se jí moc líbil, zaujal ji a začala sledovat, co se vlastně děje…
Jak se s novým prostředím vyrovnávala Kristýnka?
* Hodně využívala čich a zaujaly ji nalakované nehty – tak jsem si je kvůli ní lakovala, v létě jsem chodila bosa a ona je sledovala, čímž jsem zaujala její zrakovou pozornost. Zpočátku měla silné záchvaty vzteku, ale jsem přesvědčená, že to bylo neschopností se dorozumět. Jak měla reagovat, když něco potřebovala a vůbec nevěděla, jak to sdělit? Četnost záchvatů z několikadenní frekvence slábla na týdenní a nyní už se téměř neobjevují.
Jak rozeznáváte, kdy už by péče sourozenců o Kristýnku nebo o jakékoliv nově příchozí dítě mohla být přílišnou zátěží?
* Snažíme se to brát tak, že naše děti si nepořídily děti, a proto není jejich povinností je hlídat nebo se o ně starat. Na to od začátku dbáme. Kolikrát ale chtějí pomáhat, vycítí, že je to v některých případech nezbytné. Vnímají, když jsem unavená a je to pro ně těžké, ale vždy říkám, že ony za to nemůžou, nezpůsobily to, není to jejich vina. I když jsme spolurozhodovali, tak je zodpovědnost na nás dospělých, a tudíž oni si můžou klidně odjet s kamarády na výlet.
Kde čerpáte energii na výchovu tolika dětí?
* Sama nevím (smích). Myslím si, že mě vždycky hodně povzbudí pokroky dětí. To jsou momenty, kdy si říkáte: má to opravdu obrovskou cenu. Tyto momenty dobíjí baterky. Zároveň je péče samozřejmě kolikrát náročná. Kristýnka si třeba ze začátku sundávala a zahazovala implantáty, které jsme pořád dokola hledali (smích). Pak ale přišlo něco, kdy se ostatní těžké chvíle vytratily. Vzpomínám například, když Kristýnka poprvé udělala znak máma. Do té doby
*
jsem měla pochyby, zda znakování vůbec půjde… V Tamtamu jsme se učili znaky, pomáhala nám také aplikace. Děti se učily znaky hrozně rychle a bavilo je to. Starší vedli mladší. Nejdéle to trvalo manželovi, který měl dlouho dojem, že je to jen nějaké máchání rukama. Náhodou se pak ocitl na bohoslužbě tlumočené do znakového jazyka, což na něj udělalo velký dojem. Přišel s tím, že se moc omlouvá, že to doteď nechápal a začal se snažit znaky také naučit. Kristýnka a manžel si některé znaky společně vytvořili a když manžel zaznakuje nějak jinak, Kristýnka se směje, přijde jí to hrozně vtipné a opravuje ho.
V jakých situacích znakujete?
* Kristýnka má strach z doktorů. Na kontrolách nebo i v dalších stresových situacích jakoby vypne sluch, přestože má implantáty (nebo si je sundá). Vnímá ale, když na ni znakuju a odpovídá mi slovně. Ze začátku na ni ani nemělo cenu mluvit, ale sledovala mě neustále po očku, takže jsem na ní znakovala, že jsem tady pro ni, jestli ji něco bolí nebo že ji pomazlím atp. Velmi ráda plave, takže když jsme ve vodě, také na sebe znakujeme. Je důležité mít v každé situaci nějaký komunikační drát.
Jaké služby Tamtamu jste využili?
* Ranou péči budeme aktuálně ukončovat, Kristýnce už bude na podzim 6 let. Byli jsme několikrát na kurzu znakového jazyka a na pobytu pro rodiny dokonce dvakrát. Nejprve jsem jela já a několik dětí. Příště po manželově „osvícení“ se chtěl přidat manžel. Na pobytu ho hodně oslovil pan Pavel Kučera, který je sám neslyšící (pedagog, tlumočník, lektor ZJ, autor pohádek a herec). Navštívil nás následně i doma a udělali jsme si skupinku s dětmi ze spřátelených rodin, na které jsme se učili znaky, aby Kristýnce děti lépe rozuměly. Na podzim jsme také začali využívat službu SAS. Zajímavé je, že poradkyně rané péče znala Kristýnku ještě dříve než my – dojížděla za ní už k přechodným pěstounům, takže ji provází skoro od narození.
Jaké jsou vztahy mezi vašimi dětmi?
* Řekla bych, že mají pěkné vztahy. Děti přijaté jsou výchovně náročné, prošly si různými traumaty a složitostmi, nejsou to běžné sourozenecké vztahy. Dvě děti prošly na čas naší rodinou a ze závažných důvodů musely odejít. Jsou to nestandardně zatěžující situace a ne vždy vztahy probíhaly dobře: děti potřebovaly hodně opečovat, podpořit. Myslím si, že to naše biologické děti zformovalo a jsou všechny na svůj věk mnohem emočně a sociálně vyspělejší, citlivé, vnímavé k potřebám druhých. Vždycky je období, kdy se některé děti dohadují víc a s věkem se to zase změní. Dokážou se ale o sebe postarat, pomoct si, podpořit se. Vždycky se to ukáže, když jsem třeba s některým dítětem v nemocnici a ostatní zůstanou doma jen s tátou, jsou schopni fungovat úplně skvěle – takže je mi jasné, že se opravdu mají moc rádi. Samozřejmě se také objevují období žárlivosti, boje o pozornost – ale bylo by spíš divné, kdyby se to nedělo.
Jak se vztahy dětí vyvíjejí?
* Snažíme se komunikovat partnersky, nastavit si společná pravidla přijatelná pro všechny. S přijímanými dětmi je to dost jiné. Zpočátku vždy potřebují velké množství pozornosti jen pro sebe, ostatní děti to nějakou dobu respektují, ale jsou to jen děti a chtějí rodiče i pro sebe. Nastávají období, kdy na sebe žárlí. Ještě náročnější je to v tom, když přijaté děti nedodržují pravidla, ubližují – je to dáno jejich traumatem a jiným vnímáním světa – ale nejde to do nekonečna omlouvat, a chtít, aby to děti pochopily a nezlobily se (když jsou třeba pokousané, mají zničené věci nebo slyší nadávky na rodiče). Není správné zachraňovat cizí zraněné děti na úkor svých vlastních… Děti vždy milují, když mají svůj čas s rodičem jenom oni – jedno dítě na jednoho rodiče. Není to o množství času, ale o intenzitě.
Jak jste se rozhodli pro adopci Kristýnky?
* Kristýnka nemá sice žádné kontakty s biologickými rodiči, ale po asi dvou letech jsem začala uvažovat o tom, že někdy si biologičtí rodiče požádají o vrácení dětí do péče. Měla jsem silný vnitřní pocit, že je Kristýnka už „moje“ dítě a že ve vztahu k ní nejsem jen pěstoun. Nebyla bych už schopná ji tzv. „dát zpátky“. Proto jsme požádali o svěření do adopce, se kterou dala souhlas i biologická matka.
Ovlivnila adopce Kristýnky nějak dynamiku mezi sourozenci?
* Myslím, že asi ne. Natka k nám přišla v 10 letech a kontext byl jiný. Má kontakt s biologickou rodinou. Měla sice období, že by se ráda jmenovala jako my, což ale v pěstounství není možné, ale myslím, že je s tím v pohodě. A Pavlínce je rok, takže tomu ještě nerozumí. Nikdo z dětí nebyl proti adopci, mají Kristýnku rádi. Zároveň má Kristýnka 9 biologických sourozenců, z nichž část žije v dětském domově. Před časem naši kamarádi přijali do pěstounské péče Kristýnky nejmladší biologickou sestru a od té doby se společně intenzivně vídají. Je zajímavé, že mají společné nejen vzhledové rysy, ale i gesta a zvukové projevy, přestože se předtím neznaly. Mají se velmi rády.
