Simona BUBENÍČKOVÁ
Paraběžkyně na lyžích už od dětství špatně viděla a její stav se stále zhoršoval. Před dvěma lety definitivně oslepla – to ji ale nezlomilo. Naopak, věděla, že chce dál závodně sportovat.
V sedmnácti letech podává skvělé výkony, sbírá medaile a chystá se i na svoji první paralympiádu do Milána.
* V dětství jste závodně plavala – kdy přišel ten zlom, že jste přesedlala na běžky?
Na lyžích jsem začala běhat jako doplněk k plavání, takže jsem asi od deseti let dělala oba sporty. Plavání ale dominovalo a řekla bych, že až postupem času během několika let mě běžecké lyžování pohltilo naplno. Taky jsem měla mezi běžkaři kamarády, fungovali jsme jako super parta. Díky tomu, že mě běžkování tolik bavilo, začala jsem se v něm zlepšovat, až jsme s trenéry narazili i na téma, že bych mohla dělat závodně paralyžování. Do té doby jsem totiž závodila se zdravými dětmi.
* Vedli vás k cílevědomosti rodiče?
Rodiče mě vedli ke sportu a obecně k nějaké disciplíně opravdu hodně. Nebyla jsem dítě, které by přišlo po škole domů a mělo by volno. Spíš jsem běhala od jednoho kroužku ke druhému a vlastně mi to přišlo úplně přirozené. Tím jsem si asi vybudovala onu disciplínu. Zároveň mě všechny moje koníčky a kroužky bavily, a tak jsem v nich chtěla i něco dokázat. Všechno jsem dělala tak nějak s vervou a naplno. Asi je to moje povaha.
* Kdy jste vlastně přestala vidět?
U mě byl přechod k nevidomosti hodně postupný. Já jsem sice viděla, ale zrak už nebyl moc použitelný. Myslím, že to bylo na podzim 2024, kdy jsem přestala definitivně vidět. Že bych kvůli tomu ale skončila se sportem, to u mě nepřicházelo v úvahu. Vždycky to byla přirozená součást mého života, takže jsem se spíš zabývala otázkou, jak svůj hendikep sportu přizpůsobit.
* Jak to probíhalo?
Nutností bylo mít traséra. Nejdříve jezdil jen přede mnou, já jsem rozpoznávala jeho siluetu a mohla jsem jezdit jen za ním. Pak jsme zjišťovali, že už ho přestávám vidět, takže bylo potřeba, aby měl i nějaký zvuk, za kterým budu moci jet. Začal tedy jezdit s připevněným reproduktorem na zádech.
* V březnu vás čeká paralympiáda v Miláně, jak se těšíte?
Těším se moc. Je to pro mě první paralympiáda, takže jsem zvědavá, jak to bude probíhat. Mám sice nějaká očekávání, ale vlastně vůbec nevím, jak si to představit, a myslím si, že to bude úplně o něčem jiném, než je běžný Světový pohár nebo mistrovství světa. A jsem moc ráda, že se paralympiáda koná docela blízko domova.
* Kdo vás bude doprovázet?
V olympijské vesnici budeme samozřejmě jako tým, takže nebudou chybět trenéři, trasér a ostatní členové týmu, kteří s námi běžně jezdí. Jako fanoušci se mi vydají fandit všichni z mojí rodiny. Ozývá se mi i spousta známých a kamarádů s tím, že plánují přijet, podívat se na závody a fandit, za což jsem moc ráda.
* Cítíte i nervozitu?
Mám velký respekt. Ale strach nepociťuju, spíš si říkám, že se tam vážně těším a mám i sama od sebe nějaká očekávání. Chci si to hlavně naplno užít, takže doufám, že se všechno povede a nenastanou nějaké komplikace, které by mi mohly překazit výkon. Uvidíme, na jaké výsledky bude moje nasazení stačit.
* Jak byste motivovala ostatní hendikepované lidi, kteří si na sport tolik nevěří?
Myslím, že je důležité něco dělat, ať už je to sport, nebo cokoli jiného, například umění. Podle mě by si měl člověk najít to, co by ho mohlo bavit a co by ho naplňovalo. V dnešní době už je hodně možností, čeho se účastnit a jak být i v kontaktu s dalšími hendikepovanými. A když si člověk najde něco, co ho baví, tak mu i sebehorší den dává nějaký smysl. Je opravdu důležité nepropadat zoufalství, ale něco dělat.
Petr DRAHOŠ
V pětadvaceti letech se milovník adrenalinových sportů těžce zranil při paraglidingu. Stačil jeden silnější poryv větru, který zmuchlal celé křídlo a Petr se nekontrolovatelně zřítil na skálu. I jako tělesně hendikepovaný si ovšem dokáže užívat života a invalidní vozík nevnímá jako překážku.
Při alpském lyžování na monoski se cítí jako ryba ve vodě a přípravě na paralympiádu v Miláně věnuje maximum úsilí.
* Poprvé jste zažil paralympiádu na vlastní kůži před čtyřmi lety v čínském Pekingu. Jaké to bylo?
Vzpomínám na to hrozně rád. Tenkrát jsem tam byl se svým novým trenérem Pavlem Fischerem, se kterým jsem absolvoval opravdu intenzivní přípravu. Bylo to za covidu a já vnímal jako velkou výsadu, že máme možnost absolvovat tréninky, a samozřejmě i samotný zážitek z paralympiády pro mě hodně znamenal.
* Za chvíli si to zopakujete v Miláně. Jak se aktuálně připravujete?
Fyzická příprava na paralympiádu je mnohem intenzivnější a není to jenom o tréninku na lyžích na sjezdovkách. Důležitá je hlavně příprava doma, kdy musím cvičit, chodit plavat, mít kardio tréninky. Zhruba rok před paralympiádou je to všechno mnohem intenzivnější. V celém týdnu mám jediný den, kdy odpočívám a nic nedělám. Jinak se věnuju výhradně přípravě.
* Bude vám čtyřicet let, cítíte s rostoucím věkem i větší únavu?
Asi si to nechci připouštět. Cítím velké odhodlání a na věk nebo únavu nemyslím. Zkrátka vím, že musím tvrdě trénovat. Každé ráno vstanu a vím, že mě čeká cvičení, plavání, že mám zodpovědnost vůči svému sportu, a tudíž nepřipadá v úvahu, že bych některý trénink vynechal jen kvůli tomu, že se mi nechce. Přes to nejede vlak.
* Kdo vám nejvíce pomáhá v tak náročném sportu, jako je paralyžování?
Můj trenér. Můžu se na něj spolehnout, když si nejsem třeba jistý na nějakém kopci na trati, protože jsou tam nepřehledná nebo obtížná místa. V tu chvíli dám na něj a na tým, který mi poradí. Oni už zase vědí, co ode mě můžou očekávat.
* Jak vzpomínáte na úraz, který vám změnil život?
Stalo se mi to v pětadvaceti letech na konci studií. Po úrazu jsem hýbal jen pravou rukou, zbytek těla byl ochrnutý a ani doktoři nevěděli, co se mnou vlastně bude. Celých sedm měsíců, co jsem ležel v nemocnici, mi vlastně nikdo nic moc neřekl. Nevěděl jsem, co mě čeká. Nejtěžší byl asi první rok dva, kdy jsem absolvoval celkem pětadvacet operací, protože tělo bylo hodně polámané. Nejhorší pak byly bolesti, kvůli kterým jsem ani nemohl spát, což s sebou přinášelo i stavy vyčerpání. A samozřejmě psychicky jsem na tom byl hodně špatně.
* Jak jste to zvládal?
Nejvíc mi pomáhala rodina a kamarádi, bez nich bych to určitě nezvládl. Postupně už jsem si zvykl na ty příšerné bolesti a začal jsem je vnímat jako součást sebe samého. A tím, jak se s bolestí vypořádala hlava, srovnal jsem se i celkově a naučil se s ochrnutím i bolestí dál žít a fungovat. A od té doby je to tak nějak v pohodě.
* Když jste ležel v nemocnici, asi vás nenapadlo, že budete závodit na paralympiádě?
Já jsem sportoval odmala, hrál jsem volejbal, tenis, karate, plaval, jezdil na kole, bruslích, lyžích, snowboardu. Takže jsem věděl, že chci pokračovat i po zranění. Je pravda, že jsem si už v nemocnici vyhlédl paralyžování. Měl jsem možná nějaké myšlenky, že bych mohl v tomhle sportu reprezentovat Česko, ale že bych se dostal až na takovou úroveň a jezdil na paralympiády, to mě skutečně nenapadlo.
* Jaký výsledek nebo závod považujete za svůj největší dosavadní úspěch?
Jsem rád za umístění na mistrovství světa v Norsku v Lillehammeru v roce 2022. To bylo těsně před paralympiádou v Pekingu, kdy se mi podařilo obsadit patnácté místo v obřím slalomu a jedenácté místo ve slalomu. A pak se mi podařil pěkný výsledek na Světovém poháru ve Francii, kde jsem byl na konci roku 2024 sedmý ve slalomu.
* S jakými výsledky byste byl spokojený v březnu v Miláně?
Pro mě je velký úspěch už samotná kvalifikace. Sportu věnuju vlastně všechno, někdy až moc. A tak nějak vnitřně jsem spokojený s tím, že jsem udělal maximum, a ať už bude výsledek jakýkoli, budu s tím OK. Když mě někdo předjede, tak mě předjede určitě zaslouženě. Tak k tomu přistupuju. Radek ZELINKA
Kapitán české parahokejové reprezentace přišel kvůli bodnému zranění o levou nohu, kterou mu lékaři museli amputovat. Před zraněním se věnoval florbalu, k parahokeji se dostal poprvé v roce 2019. O tři roky později už jel na paralympiádu do Pekingu a teď se chystá do Milána.
* Paralympiáda 2026 se blíží. Co pro vás tahle meta znamená?
Pro mě osobně se uzavře čtyřletý cyklus, kde jsme pracovali a veškerá dřina směřovala k tomuto turnaji. Jako tým máme za sebou povedená poslední tři mistrovství světa, kde jsme brali medaili, a rádi bychom na to navázali i na paralympiádě. Samozřejmě si uvědomuji velikost a dosah tohoto turnaje.
* Na čem momentálně v tréninku pracujete nejvíc – fyzicky, technicky nebo mentálně?
Všechny ty věci, jak fyzické, tak i technické a mentální, se budují už během sezony. Teď poslední měsíc to bude hodně o systémovém návyku naší hry, kterou se budeme chtít prezentovat.
* Jako kapitán týmu nesete velkou zodpovědnost. Jak se snažíte držet týmovou pohodu v období, kdy tlak postupně roste?
Mám po boku skvělé hráče a hlavně lidi, kteří mi pomáhají tu tíhu nést! Někteří pojedou na svoji pátou paralympiádu, což je úplně neskutečné, a jsem vděčný, že u toho budu moct být s nimi. Tlak v týmu si mezi sebe moc nepouštíme, ale se začátkem turnaje asi nějaký bude. Věřím, že s prvním zápasem to všechno zmizí a my se budeme koncentrovat jen na naši hru.
* Když se ohlédnete za svou dosavadní kariérou, který moment nebo úspěch pro vás znamenal největší zlom?
Moje kariéra zatím není nějak dlouhá, ale určitě to bude první medaile pro českou reprezentaci z mistrovství světa. To je moment, na který nikdy nezapomenu.
* Parahokej je extrémně fyzický a rychlý sport. Co vás na něm pořád nejvíc baví a žene dopředu?
Vždy jsem měl rád kolektivní sporty a ta parta, která je tady v parahokeji, je naprosto mimořádná. Takže moji spoluhráči mě nutí být stále lepším.
* Jak se podle vás český parahokej posunul za poslední roky a v čem dnes vidíte jeho největší sílu?
Zlomový byl určitě rok 2019 a ikonické mistrovství světa v Ostravě. Po něm šel parahokej ohromně nahoru, jak mediálně, pro veřejnost, tak i výkonnostně. A ta největší síla? Určitě všichni ti lidi, co do toho dávají svoje úsilí a vytvářejí nám takové podmínky, které díky nim máme. Za to bych jim chtěl moc poděkovat.
* Jak byste motivoval mladé lidi, kteří mají fyzický hendikep a propadají kvůli tomu beznaději?
Důležité je nebát se mluvit. Protože jestli můžu hovořit za tento tým, tak v něm nikdy na svoje problémy a starosti nebudete sami! Všichni jsme si tady něčím prošli a známe ty nepříjemné věci, co jsou kolem toho. A víme, jak se k tomu všemu postavit.
„Že bych kvůli ztrátě zraku skončila se sportem, to u mě nepřicházelo
v úvahu. Vždycky to byla přirozená součást mého života.“ Simona Bubeníčková (17) Disciplína: běh na lyžích zrakově hendikepovaných Trasér: David Šrůtek Už v šestnácti letech se stala mistryní světa v paraběhu na lyžích, daří se jí i v biatlonu. Ve svém prvním biatlonovém závodě na Světovém poháru v německém Notschrei vyhrála vytrvalostní závod a překvapila 19 trefami z 20. Petr Drahoš (39) Disciplína: alpské lyžování na monoski V den svých 25. narozenin utrpěl vážné zranění při paraglidingu a po několika náročných operacích skončil na vozíčku. Věnuje se paralyžování, v roce 2022, tedy ve svých 35 letech, jel poprvé na paralympiádu do Pekingu. Petr patří do kategorie LW12-1, kam spadají lyžaři na monoski, kteří částečně mohou hýbat nohama a v určité míře používají břišní svaly. „V celém týdnu mám jediný den, kdy odpočívám a nic nedělám. Jinak se věnuju výhradně přípravě.“ „Vždy jsem měl rád kolektivní sporty a ta parta, která je tady v parahokeji, je naprosto mimořádná.“
Radek Zelinka (34) Od dětství se věnoval hokeji a florbalu, kvůli bodnému zranění a velké ztrátě krve mu museli lékaři amputovat nohu ve stehnu. K parahokeji se poprvé dostal v roce 2019. O rok později už trénoval s českou reprezentací. Na MS v para hokeji v roce 2021 s týmem vybojoval 5. místo a v roce 2022 závodil na zimních paralympijských hrách v Pekingu.
You do not have access to the full text of the item. If you would like the full version, please contact
