Je tomu 6 let, co jsem začala psát texty na můj blog. A stále ještě ve světě kolem nás nacházím inspiraci v interakcích s ostatními lidmi, kterou mohu mým čtenářům předávat a popisovat. Následující řádky se zaměřují na to, jak je těžké přiznat, že člověk na určité činnosti nevidí.
Konstatování skutečnosti
Já na to nevidím je konstatování, které se říká překvapivě těžko. Volá kurýr a říká, ať jdu dolů, že má pro mě balík. Na druhém konci telefonu nastane ticho. V hlavě se mi během několika vteřin odehraje známý vnitřní dialog. Mám říct, že jsem nevidomá a netrefím bezpečně k autu? Nebo se začnu omlouvat, vysvětlovat a hledat nějakou jinou odpověď, aby to neznělo divně? Srdce buší, co s tím mám dělat? Jistě dnes …
