Když jste mladý a aktivní člověk, nepřipouštíte si, že se někdy budete hůře hýbat. U mě to přišlo ale nečekaně brzy.
Přišlo to náhle a nečekaně. Nemohla jsem se hýbat a tím jsem při přišla o všechno, co jsem měla.
Dlouho jsem si myslela, že moje tělo je něco, na co se můžu spolehnout. Nebyla jsem žádná vrcholová sportovkyně, ale pořád jsem svým způsobem byla aktivní. Chodila jsem na výlety, jezdila na kole, plavala, tancovala, když byla příležitost.
O víkendech jsme vyráželi pryč z města a často jsme se vraceli až večer, unavení, ale spokojení. Neuměla jsem tehdy ocenit obyčejnou možnost někam jít. Člověk si většinou neváží věcí, které fungují bez jeho přemýšlení.
Jeden den a bylo po všem
Bylo mi třicet, když se to stalo. Neumím říct, že bych předtím nějak zvlášť cítila, že se něco blíží. Nebyla žádná dlouhá nemoc, na kterou bych se připravovala. Jednoho dne se moje tělo jednoduše přestalo chovat tak, jak jsem ho znala.
Ochrnula jsem. Přišla vyšetření, diagnózy.
Možná to bylo klíště, podezření padlo i na lehkou mrtvici. Medicína tehdy byla jinde.
Nemohla jsem se tehdy posta vit a udělat pár kroků, jako jsem je j udělala ja ještě před nedávnem bez jediného zamyšlení. Pamatuji si, jak jsem se dívala na vlastní nohy a připadalo mi nepochopitelné, že patří mně, a přesto mě neposlechnou.
Co všechno zmizelo
Člověk si nejdřív myslí, že hlavní problém je samotná nemoc. U mě ale postupně začalo být stejně těžké všechno, co přišlo s ní. Přestala jsem chodit mezi lidi. Přátelé se zpočátku snažili, volali mi, zastavovali se, ptali se, jestli něco nepotřebuji. Jenže jejich život pokračoval dál. Práce, výlety, večírky, dovolené, obyčejné schůzky někde venku. Já jsem byla doma. Vztahy se pomalu vytratily. Zůstali mi rodiče a několik nejbližších přátel. A pak tu byl můj muž. Jenže ten, který měl být kotvou, zasadil ránu největší.
Můj manžel to zkrátka nezvládl
S manželem to bylo jiné. Myslela jsem si, že nemoc je přesně ten okamžik, kdy člověk pozná, na koho se může opravdu spolehnout, a já i myslela, že on mi bude oporou. Ukázalo H se, že jsem se mýlila. Už nemohl dál. Prostě mi to jednoho dne řekl a odešel. A já zůstala sama s něčím, co jsem si nevybrala. Nejhorší nebylo ani to, že odešel, horší bylo pochopení, že s ním odchází i část života, který jsem považovala za předem daný. Děti, které jsme jednou měli mít, najednou nebyly jen odloženým plánem. Věděla jsem, že to už mi není souzeno. Nemoc mi opět vzala možnost, kterou jsem ještě krátce předtím pokládala za normální součást života.
Nový život? Proč ho vůbec začít?
Nejhorší na dlouhém pobytu doma je, že se dny začnou podobat jeden druhému. Ráno cvičení, někdy lékař, odpočinek, další cvičení. Někdy návštěva, jindy telefonát. Byly dny, kdy jsem byla vzteklá. Na všechno. Na své tělo, okolnosti, vlastní bezmoc. Ale přišly první malé pokroky. Jeden krok, druhý. Nakonec jsem se rozchodila. Ne tak, jako jsem chodila předtím, ale bylo to dost na to, abych mohla zase sama fungovat. Lidé kolem mě měli radost a já také, jen jsem současně věděla, že se nevracím ke svému starému životu a mnoho jsem kvůli nemoci promeškala.
Tělo si všechno pamatuje
Dodnes dopadám na jednu nohu. Někdy se objeví necitlivost. Jindy mám pocit, jako by část nohy nebyla úplně moje, už mě to ale nevyděsí tak jako dřív. Někdy stačí delší cesta, schody nebo B den, kdy jsem unavená, a najednou cítím, že W musím zpomalit. Naučila jsem se s tím žít. Naučila jsem se hlavně vůbec žít. Někdy samozřejmě přemýšlím, jaký by byl můj život, kdyby se to nestalo. Zda bych opravdu měla děti, jestli bych zůstala s manželem, pořád jezdila na výlety a měla kolem sebe tolik lidí jako tehdy. Možná by všechno dopadlo jinak i bez nemoci.
Co jsem už nedohonila
Nejhorší pro mě nebylo ani tak to, že jsem se musela znovu učit chodit. Horší bylo vědomí, že zatímco já se učím udělat pár kroků, život venku běží dál. Lidé, které jsem znala, si pořizovali byty, vdávali se, ženili, měli děti. Já jsem měla před sebou rehabilitaci a otázku, jestli dnes dojdu sama na toaletu. Nikdo mi samozřejmě neříkal, že zaostávám, jenže já to viděla. Když jsem potkala bývalou spolužačku s kočárkem, nedokázala jsem se jí podívat do očí tak jako dřív. Ne proto, že bych jí nepřála, co má, já si jen říkala, proč to nemůžu mít já.
Bylo to jen samé ponížení
Člověk si až v takové chvíli uvědomí, kolik ponižujících věcí se skrývá v obyčejném životě. Potřebovala jsem pomoct s věcmi, o kterých jsem předtím nikdy nepřemýšlela. Obléct se, přesunout, osprchovat. A pokaždé jsem musela čekat, až někdo přijde. Nejvíc jsem nenáviděla větu: „Pomůžu ti.“ Vím, že ji lidé říkali z dobrého důvodu, jenže já slyšela připomínku, že to sama nezvládnu.
Někdy jsem raději něco
neudělala, než abych o pomoc požádala. Byla jsem dospělá žena a připadala jsem si jako dítě, které nemůže rozhodovat ani o tom, kdy vstane z postele. Sžíralo mě vědomí, že můj manžel si našel jinou, zdravou ženu. Ten život měl patřit nám.
Když mizí kontakt, už ho neobnovíte
Lidé se neozývají a ani vy nechcete, aby vás tak viděli. A právě tak se člověk začne ztrácet z cizího života. Tím, že několikrát řekne ne, až se jednoho dne přestane někdo ptát. Tohle mě bolelo možná víc než samotné omezení pohybu. Zjištění, že svět se obejde beze mě, bylo těžké přijmout. Byla jsem naštvaná skoro pořád, samozřejmě jsem byla nepříjemná i na ty, kteří se mnou vydrželi nejdéle. Jsem jim za to vděčná, nezasloužili si ty mé nálady.
Stále nespokojená
Vadilo mi, když se mě někdo příliš vyptával, a vadilo mi, když se nezeptal vůbec. Nelíbilo se mi, když mi někdo řekl, že vypadám dobře.
Co na tom záleželo, jak vypadám, když jsem nevěděla, co se mnou bude za rok? Bylo to hrozné, protože jsem se zmítala v emocích, kterým jsem sama nerozuměla. A věděla jsem, že tím můžu ublížit i jiným, když se rozčílím. Nejvíce jsem byla naštvaná na život. Nebo možná osud. Proč jsem já musela s něčím takovým bojovat? Znám spoustu lidí, kteří jsou zlí, neváží si života. Ale trpěla jsem já. Jak to mám dnes? Nejsem smutná každou minutu. Tak se žít nedá. Ale některé ztráty se člověku neusadí v minulosti. Zůstanou někde uvnitř a občas se ozvou úplně nečekaně. Když vidím manželský pár nebo rodiny. Tehdy si znovu uvědomím, že to, co se stalo před tolika lety, vlastně nikdy úplně neskončilo.
Gabriela K. (67), Opava
***
Zpočátku se všichni snažili. Volali, psali. Jejich život šel vesele dál a já ustrnula. Netoužíte, aby vás tak někdo viděl. Zároveň ale nechcete taky nikoho ztrácet.
NÁZOR ODBORNÍKA
Mgr. Jana Novotná klinický psycholog
V takové situaci je důležité nesnažit se minulost přepsat ani sami sebe nutit k optimismu. Ztráta zdraví, vztahů, plánů a určitého způsobu života je skutečná a je v pořádku cítit kvůli ní smutek, vztek i bezmoc. Pomoci může mluvit o těchto pocitech otevřeně, případně s psychologem, který pomůže oddělit to, co už změnit nelze, od toho, co člověk ovlivnit může. Můžete oplakat život, který měl být možná jiný, ale přijmutí pravdy přinese smíření. A to vás posune k něčemu novému. Vždy se najdou okamžiky, které dělají radost každému.
