vzpomíná paralympionička Danuše Lučanová
Rozhovor s paní Lučanovou jsme uskutečnili v prostorách Centra sociálních služeb v Hrabyni. Jako doprovod měla kamarádku Janu, která pomohla přinést veškeré medaile a dobové fotografie. Rozhovor se nesl v přátelském duchu a z paní Danuše sršela radost a chuť do života. Jako pozornost mi navíc přinesla brambůrky. Danuše Lučanová patří k legendám československého sportu handicapovaných. Na vozíku se pohybuje od roku 1964 a stála u zrodu organizovaného sportu pro vozíčkáře u nás.
Paní Lučanová, dnes je sport handicapovaných profesionální záležitostí, ale vy jste byla u toho, když to všechno teprve začínalo. Kde se zrodila vaše vášeň pro sport?
Všechno to začalo už v Kladrubech, kde se konaly první sportovní hry pro vozíčkáře.
Postupně se to rozvíjelo dál, například v rehabilitačním ústavu v Chuchelné. Tam byli nejdříve jen muži, většinou havíři po úrazech, ale časem to otevřeli i pro ženy a začaly se pořádat sportovní hry i tam.
V jakých disciplínách jste tehdy soutěžila?
Moje hlavní disciplíny byly vrh koulí, hod diskem a hod oštěpem. To byly disciplíny, ve kterých jsem opravdu makala a trénovala, abych měla výkony. Ale hrála jsem i stolní tenis a jezdila na vozíku.
Vzpomínáte si na své první velké úspěchy v zahraničí?
Ano, začali jsme jezdit na mistrovství Evropy do Vídně. Už tam jsem získala zlaté i stříbrné medaile. Postupně jsem se dostala do reprezentace. Jezdilo se do Drážďan, do Lipska, do západního Německa i Jugoslávie. Ale ty největší závody byly paralympiáda a mistrovství světa.
Zmínila jste, že jste musela tvrdě trénovat. Jak vypadala příprava v době, kdy neexistovali osobní trenéři a profesionální zázemí jako dnes?
Dneska už je to úplně o něčem jiném, sportovci mají trenéry, podporuje je stát. Museli jsme trénovat každý sám. Tady v Hrabyni jsem na hřišti makala o sto šest. Musela jsem zvedat činky a dělat všechno možné, aby člověk měl sílu.
Vybavení tehdy asi také nebylo na dnešní úrovni…
Kdepak. Závodilo se na obyčejných vozících, ne na těch speciálech, co jsou dnes.
Vrcholem pro každého sportovce je olympiáda. Vy jste reprezentovala Československo na paralympiádě v Heidelbergu v roce 1972. Jaké to bylo?
Byl to obrovský zážitek, i když cesta tam nebyla jednoduchá.
Vedení republiky nám to dlouho nechtělo dovolit, museli jsme protestovat, ale nakonec jsme jeli. V Heidelbergu jsem byla dvakrát čtvrtá. Ve vrhu koulí mě o medaili připravila jedna Polka, přehodila mě o pouhé dva centimetry.
Říkala mi tehdy: „Jsem ráda, Dano, že jsem tě porazila“.
Soutěžila jste i v kolébce paralympijských her, v anglickém Stoke Mandeville. To musela být velká prestiž.
Ano, to bylo pod patronací britské královské rodiny. Byla jsem tam jediná, kdo získal medaili. Setkali jsme se i se slavným maratoncem Abebe Bikilou, který po úrazu ochrnul a také tam závodil, házel oštěpem na cíl. Angličané se o nás starali perfektně, vozili nás po Londýně, byli jsme i na zámku Windsor.
Máte prý ale s medailemi z Anglie spojenu i jednu smutnou vzpomínku.
Bohužel ano. Medaile neměli tehdy dodělané a řekli, že je pošlou do Československa, aby nám je vedení předalo. Ony sem dorazily, ale v Česku se ztratily a nikdy mi je nepředali. Hledali jsme je, ale na úřadech nám řekli, že tu nejsou.
To mě hodně mrzelo.
I přes tyto překážky se vám dostalo velkého uznání v podobě titulu mistr sportu. To nebylo pro vozíčkáře běžné, že?
To byla velká čest. Dostali jsme to jen dva vozíčkáři, tehdy se to dávalo hlavně zdravým sportovcům. Ve stejné době dostala titul zasloužilého mistra sportu třeba Helena Fibingerová a my dva jsme dostali titul mistr sportu.
Nezůstala jste jen u závodění, ale sama jste sportovní akce organizovala. Zmínila jste Memoriál doktora Knapka.
Ano, tady v Hrabyni jsme založili tělovýchovnou jednotu a na počest doktora Knapka, který se zasloužil o výstavbu rehabilitačního ústavu, jsme pořádali memoriál. Já jsem dělala předsedkyni a organizovali jsme ho celých dvacet ročníků. Byla to akce s mezinárodní účastí, jezdili k nám sportovci z Jugoslávie, západního Německa a dalších států.
Co pro vás a pro ostatní tyto sportovní hry znamenaly?
Nebylo to jen o závodění. Chtěli jsme tím sportem nabudit lidi z „reháku“ (rehabilitačního
ústavu – pozn. red.) do života. Ukázat jim, že i na vozíku se dá žít normální, skvělý život. Spousta z nich pak dostudovala, začala sportovat a někteří, jako třeba Vojta Vašíček, pak jezdili i na paralympiády. ? Jaká panovala atmosféra mezi sportovci? Byla tam rivalita?
Spíš přátelství. Bylo to úžasné. Když jsme jezdili do Jugoslávie k moři nebo do Německa, bylo to velmi přátelské. Dokonce nám němečtí partneři z firmy na ortopedické pomůcky pomáhali opravovat vozíky a několik jich vždy darovali pro začínající sportovce.
Pomáhali jsme si navzájem.
Kdo vám v životě nejvíce pomohl překonat následky úrazu?
Měla jsem kolem sebe skvělé lidi. Hodně mi pomohla kamarádka z Říčan u Brna, která za mnou přijela a řekla: „Nebudeš sedět doma, půjdeš mezi lidi.“ Ta mě doslova nakopla. Také personál v Kladrubech a tady v Hrabyni, sestřičky a lékaři, jako byl doktor Stříbrný byli Stříbrný, úžasní.
Co vám dnes dělá největší radost?
Mám skvělou rodinu, která se o mě stará, a výborné přátele. Sestra za mnou jezdí každý měsíc z Jeseníku, navštěvují mě kamarádky. A také můj bratr František mi hodně pomáhá. To přátelství, kdy si můžete lidsky popovídat a věřit si, je to nejdůležitější. ? Co je podle vás nejdůležitější pro člověka, který se ocitne v těžké situaci?
Člověk se musí „nakopnout“ do života. Je důležité, aby si lidé pomáhali – handicapovaní i zdraví navzájem. My jsme se snažili sportem ukázat novým pacientům, že život na vozíku nekončí, a to je podstatné.
„Chtěli jsme ukázat, že i na vozíku se dá žít normální, skvělý život.“
„Medaile z Anglie se v Česku ztratily a nikdy mi je nepředali.“
„Je důležité, aby si lidé pomáhali – handicapovaní i zdraví navzájem.“
Mezinárodní úspěchy 1969 – Světové hry Stoke Mandeville (Anglie) – bronz: hod oštěpem, vrh koulí 1971 – Mistrovství Evropy (Vídeň) – zlato: hod diskem, hod oštěpem, vrh koulí, stříbro: sprint 1972 – Paralympijské hry (Heidelberg) – 4. místo: hod oštěpem, 4. místo: vrh koulí 1975 – Mistrovství světa (Saint Etienne, Francie) – zlato: hod oštěpem, hod diskem, stříbro: vrh koulí, stolní tenis 1977 – Mistrovství Evropy (Vídeň) – zlato: hod diskem, hod oštěpem, vrh koulí, stolní tenis (čtyřhra) 1979–1986 – Memoriál profesora Hrovatina (Jugoslávie/Slovinsko) – 1. místo: Pravidelná vítězství v Mariboru, Celje a Lublani Domácí úspěchy a ocenění 1968 – První zlatá medaile z Mistrovství republiky (atletický víceboj) 1977 – Zlato z Mistrovství republiky (víceboj) 1978, 1981, 1983, 1986 – Další tituly mistryně republiky Rekordy – Držitelka československých rekordů v disku, oštěpu, kouli a jízdě na 100 a 400 metrů
Danuše Lučanová Narodila se v roce 1947 a je průkopnicí československého sportu handicapovaných. Po nehodě na motorce v roce 1964 se dokázala s obdivuhodnou houževnatostí vrátit do aktivního života a stát se inspirací pro ostatní. Svou sportovní kariéru započala v rehabilitačním ústavu v Chuchelné a brzy dominovala světovým vrhačským sektorům; jako jediná žena ve výpravě přivezla medaile už ze Světových her ve Stoke Mandeville v roce 1969, následně zářila na šampionátech ve Vídni či Saint Etienne a reprezentovala Československo na paralympiádě v Heidelbergu. V roce 1986 se stala historicky první vozíčkářkou v zemi, které byl udělen titul mistr sportu, a svůj život spojila s Hrabyní, kde nejen bydlela, ale p také dlouhá léta organi- zovala sportovní hry a pomáhala novým pacientům pře- konávat následky úrazů.
