říká vedoucí ergoterapeutka Senatoria Ostrava Petra Gärtnerová
Zdánlivě obyčejné činnosti mohou být pro pacienty Senatoria Ostrava důležitými kroky k samostatnosti. Patří k tomu mnohdy každodenní maličkosti jako učesat se, obléknout si tričko nebo třeba dojít nakrmit želvu. „Naším cílem je především učinit pacienty co nejvíce soběstačnými,“ vysvětluje vedoucí ergoterapeutka Petra Gärtnerová, která v zařízení působí od jeho začátků.
Mluví polohlasem, přesto z ní srší mimořádná dávka energie. O své práci vypráví s nadšením a je patrné, kolik nápadů a osobního zaujetí do ní vkládá. Za hrou, pečením cukroví nebo péčí o zvířata vidí příležitost, jak pacientům pomoci. Někdy pouze stačí zpříjemnit pacientům běžný den a pobyt v Senatoriu.
* Co je vaším hlavním cílem u pacientů, kteří se k vám často dostávají v komplikovaném zdravotním stavu, připoutáni na lůžko a potřebují pomoci téměř se vším?
Naším hlavním cílem je především dosažení co největší míry soběstačnosti pacientů. Snažíme se je k tomu co nejvíce motivovat a kombinací zvolených postupů výrazně zlepšit jejich pohyblivost. Samozřejmě do té míry, jaký to jejich zdravotní stav reálně umožňuje. Chceme, aby byl pacient schopný se bezpečně pohybovat, třeba i za pomoci chodítka nebo s vozíčkem. Naším úkolem je vybrat vhodné pomůcky. Je důležité stanovit správný cíl, souznít v něm s pacientem a postupně se k němu dopracovat. Někdy se stává, že dochází k mírnému nepochopení ze strany rodinných příslušníků, kteří mají mnohem větší očekávání, co se týče dosažení pokroků při léčbě jejich příbuzných. Jednoduše řečeno jsou zklamáni, že jejich například babička už je odkázána při chůzi jen na pomoc chodítka. Přijde jim to málo. Vůbec nereflektují reálný zdravotní stav svého příbuzného a především stav, ve kterém se k nám dostal. Proto jim musíme asertivně vysvětlovat, že i taková míra pokroku v pohyblivosti a soběstačnosti je velmi pozitivní a umožňuje mnohdy návrat do domácího prostředí. Také to patří k naší práci.
* Jak taková cesta k soběstačnosti začíná?
V okamžiku, kdy přijmeme pacienta, jehož momentální zdravotní stav umožňuje pouze ležení na lůžku, začínáme s rehabilitací v několika fázích. Prvním cílem je naučit ho otáčet se na posteli. Potom se posadit a samostatně, stabilně sedět. Když máme stabilní sed, můžeme začít mluvit o vstávání. Když máme stabilní stoj, můžeme mluvit o chůzi. A tak dále. Pokud některá z těchto fází přináší komplikace, hledáme jinou možnost. Nemůže-li se člověk postavit, ale potřebuje být mobilní, učíme ho přesunout se na vozíček. Používáme například skluzné desky. Nejdříve jsme u přesunu tři, potom dva, pak už jsem u něj sama a třeba jen dohlížím. Až do chvíle, kdy to pacient zvládne sám. Délka terapie záleží na konkrétním člověku. Někteří nezvládnou nácvik více než patnáct nebo dvacet minut, jindy můžeme pracovat půl hodiny a více. Systém péče máme nastavený tak, že se každému pacientovi věnujeme každý den.
* V čem se ergoterapie liší od představy klasického cvičení, od fyzioterapie?
Chceme, aby pacient dělal smysluplné činnosti. Nemusí nutně provádět soubor složitých cvičení. Vtip je v tom, vymyslet pro pacienty vhodný typ běžných každodenních činností, které potřebuje ke svému životu a které jsou zároveň určitým typem rehabilitace. Pacient tak vlastně pravidelně cvičí, aniž by si to příliš uvědomoval. Uvedu příklad. Máme třeba pacienta se zlomenou paží a potřebujeme pracovat na rozsahu pohybu. Nesoustředíme se pouze na běžná cvičení založená na zvedání ruky. Najdeme vhodnou běžnou činnost, například se s ním každý den učešeme. Vezmeme hřeben a dosáhneme s ním postupně až dozadu na hlavu. Nebo nacvičujeme oblékání trička, při kterém musí ruka udělat potřebný pohyb. Když si ho každý den ráno oblékne a večer svlékne, je to skryté cvičení. A opět jsme u cíle dosažení co největší míry soběstačnosti.
* Jak zjistíte, co je pro konkrétního člověka důležité?
Je to hodně o trpělivé komunikaci s jednotlivými pacienty. Zjišťujeme, v jakém je psychickém rozpoložení, jaká je skutečná míra jeho motivace a jestli má konkrétní představu jakého stavu a cíle chce dosáhnout. Potřebujeme společně k něčemu směřovat a snažit se naplnit jeho cíl. Pokud se chce něco naučit nebo zlepšit, můžeme na tom společně pracovat. Když nám řekne, že bydlí ve třetím patře bez výtahu a chce jít domů, víme, že musíme pracovat na svalové síle a chodit po schodech. Nejdříve vyjdeme tři schody a postupně se snažíme zvládnout tři patra. S pacienty jsem v kontaktu téměř dennodenně a to pomáhá k tomu, abych se na ně postupně naladila a lépe porozuměla, o jaký typ člověka se jedná. To je rovněž nesmírně důležité při procesu postupné léčby.
* Součástí pobytu pacientů v Senatoriu je také pestrá směsice činností, kterým se u vás věnují. S pacienty pečete, hrajete řadu her nebo vyrábíte drobné dekorace. I tato činnost patří k terapii?
Ano, jistě. Tento typ programu uplatňujeme s pacienty od pondělí do pátku a přizpůsobujeme ho také ročnímu období. Na jaře a v létě chodíme ven, hrajeme kuželky, deskové hry nebo se procházíme. Na Vánoce se připravujeme celý měsíc. Přineseme mouku a vajíčka a společně s pacienty uděláme těsto. Pacienti ho vyválí, vykrájí, aktivizační pracovnice cukroví upeče a oni si ho potom zdobí, odnášejí a ochutnávají. V okamžiku, kdy jim přijde návštěva, mohou například vnoučatům dát ochutnat cukroví, které sami upekli. Pochopitelně i za těmito činnostmi jsou schovaná cvičení. Pacienta s lehkou kognitivní poruchou motivujeme k deskovým hrám nebo pexesu. Když má poraněnou ruku, potřebujeme, aby třeba válel těsto. S aktivizačními pracovnicemi se domlouváme, jaká činnost je pro daného pacienta nejvhodnější z hlediska jeho diagnózy a potřebné terapie.
* Všimli jsme si, že tady máte také želvu, rybičky nebo křečka. Jakou roli u vás mají?
Zvířátka jsou skvělou motivací a lidé je mají vesměs rádi. Pacienti prostě nejdou nacvičovat chůzi, ale jdou se jednoduše podívat na želvu. Často ani nevnímají, že se je tímto způsobem snažíme přimět k potřebné aktivitě. Když vidíme, že to pacient zvládne a je to pro něj bezpečné, může dostat úkol starat se třeba právě o želvičku. Ráno ji přijde rozsvítit v teráriu, večer zhasnout, dohlédne, jestli má vodu. Samozřejmě to kontrolujeme, ale najednou má nějakou funkci a těší ho to. Spousta lidí navíc doma chovala rybičky, želvy i jiná zvířata, a sami přicházejí s radami, jak se o ně lépe starat. Je to další z témat, o kterých si s nimi můžeme povídat. Když je přijde navštívit rodina, pacienti svým příbuzným s oblibou naše zvířátka ukazují. Po domluvě mohou přivézt rodinní příslušníci na návštěvu také jejich vlastní pejsky. Samozřejmě musí být na vodítku a musí na ně dohlížet. Je to další možnost, jak pacientovi pobyt zpříjemnit.
* Dokáží vás pacienti někdy překvapit svými pokroky, kterých v léčbě dosahují?
Určitě. Teď se například starám o úplně skvělou paní. Dva měsíce jsme nebyly schopné pořádně se zvednout do stoje, pokroky nebyly příliš patrné. Chce to ovšem trpělivost a výsledky se mohou dostavit. Včera mi paní poprvé ušla půlku chodby. To je obrovská radost. Sdílím ji s pacientem. Vidí, že mi na tom záleží, že se usmívám a těší mě to. Tohle je radostná stránka moji práce. V těchto chvílích si sama uvědomuji, jak je moje práce důležitá a potřebná. Vždy když se podaří značně nemohoucího pacienta posunout k takové míře soběstačnosti, že se dostane do svého reálného maxima a může se dokonce vrátit do svého domácího prostředí, je to skvělý pocit.
* Část pacientů je ovšem již ve velmi vážném zdravotním stavu, mnohdy na konci života. Jaký smysl má vaše práce tehdy?
I tohle je moje práce, patří to k ní. Musím být schopná udělat těmto lidem den alespoň o trochu lepší. Určitě to má hluboký smysl. V tomto ohledu se snažíme dělat maximum možného. Pokud je vhodné počasí, snažíme se trávit s pacienty co nejvíce času na naší zahradě. A děláme to i v případě pacientů ve složitém stavu. Vyjížděli jsme s postelí ven do zahrady i s pacienty v terminálním stavu. Tyto pacienty samozřejmě nenutíme ke cvičení, pokud to pro ně nemá již větší význam. Můžeme k tomu přistoupit jinak, příjemněji. I když nejde o rehabilitaci ve smyslu navrácení nějaké schopnosti, dává mi to smysl. A není to jen můj pohled. Takhle k tomu přistupují i ostatní kolegyně.
* V Senatoriu působíte od jeho úplného začátku. Jak se vám daří uplatňovat své nápady při vaší ergoterapeutické činnosti?
Dovolím si tvrdit, že mám vše, co ke své práci potřebuji. Když přijdu s nějakým novým nápadem nebo námětem, mám od vedení Senatoria pozitivní zpětnou vazbu. Snaží se mi vyjít vstříc v co největší míře. Před časem jsem si například vymyslela, že uspořádáme pro pacienty takové malé symbolické olympijské hry. Vše, co k tomu bylo potřeba, nám vedení pomohlo zařídit. Takže jsme tady měli několik dnů na chodbách a ve společenských místnostech nefalšované závody. Bylo až neuvěřitelné, jak to většinu pacientů a s nimi i celý personál strhlo. Téměř všichni to přijali s nadšením a téměř všichni se také zapojili. Když se před více než deseti lety Senatorium otevřelo, byla jsem tady víceméně v pozici ergoterapeuta jediná. Najednou je nás tolik, že se ani nevejdeme do jedné místnosti. Spolupracujeme s Lékařskou fakultou Ostravské univerzity, díky čemuž k nám chodí na praxi studenti a ti rovněž přináší nové nápady a poznatky. Noví kolegové přicházejí s podněty, co by se dalo dělat jinak a mnohdy i lépe, celá naše péče se tak neustále posouvá dál a zkvalitňuje. Myslím si, že jako ergoterapeutka už asi nemůžu být spokojenější.
