Paní Bohdanu Pochopovou z Olomouce jsme v našem magazínu poprvé představovali před 19 lety.
Tehdy coby mladá neslyšící maminka stála na začátku péče o své dvě děti – staršího Péťu a mladší Leonku. Dnes jsou z obou dospělí lidé, ale Lea potřebuje stálou asistenci a pravidelné rehabilitace dodnes. Narodila se totiž s dětskou mozkovou obrnou a pohybuje se jen s pomocí vozíku. Jaká je situace rodiny nyní? Bohdana připouští, že ji občas trápí obavy z budoucnosti. Kdo se postará o Leu, až její mámě dojdou síly? Velkou dávku energie dokáže Bohdaně dodat její sestra – povídání s ní jí vždy pomůže. S Leonkou a Bohdanou jsme si vyprávěly o dětství, síle sourozeneckých vztahů a lásce k malování.
* Paní Pochopová, jak vzpomínáte na dětství? Na rodiče, školu pro neslyšící, na komunikaci doma?
Moje dětství bylo celkově krásné, ale i smutné. Na mateřskou školu a začátek základní školy pro žáky se zbytky sluchu na Svatém Kopečku si pamatuji málo. Od školky až do 5. třídy jsem bydlela na internátě a domů jezdila jen na víkendy a svátky. Jako malá jsem ve školce plakala, nechtělo se mi tam, ale později už to bylo jiné. Měla jsem kamarádky, se kterými jsem znakovala, užily jsme si spoustu legrace a už jsem se netrápila. Jsem neslyšící, dříve jsem nosila dvě sluchadla, teď už nosím hlavně jedno. V 5. třídě jsme se přestěhovali do bytu v Olomouci a od té doby jsme do školy spolu s mladší sestrou denně dojížděly MHD. Moje máma vybojovala, abychom mohly být doma. Hodně o nás pečovala, hlavně co se týče mluvení. Neustále mě opravovala v gramatice a slovech, i když jsem jí jen něco běžně vyprávěla. Tehdy mě to otravovalo, ale dnes jsem jí za to vděčná. Od třídní učitelky jsem se dozvěděla, že mám velkou sluchovou ztrátu, a přitom mluvím nejlépe. Je důležité se dětem v raném věku věnovat – mluvit, znakovat a vše vysvětlovat. Rodiče musí spolupracovat s logopedem a naučit se znakový jazyk.
* Jak jste komunikovala na základní a střední škole? Měla jste s někým problémy?
Jako malá jsem měla problém s vychovatelkou, která neuměla znakovat. Nerozuměly jsme si a ona mě zbytečně trestala i za věci, které jsem neudělala. Za komunismu se nesmělo znakovat, dnes už je to jiné, ale snaha mluvit a odezírat je stále důležitá. Po základní škole jsem šla na pětileté studium oděvní školy v Kremnici na Slovensku. Později tam nastoupila i moje sestra. Velký výběr škol tehdy nebyl – buď Kremnica, nebo gymnázium v Praze.
* Jaký vztah jste měly se sestrou jako děti? Držely jste při sobě?
Se sestrou máme krásný vztah. Jako malé jsme se občas praly (smích), což je normální. Podnikáme spolu různé výlety, túry, dámské jízdy, chodíme do klubu neslyšících nebo lyžujeme. Jako studentky jsme spolu hrály volejbal za Olomouc – jezdily jsme na turnaje neslyšících po České republice i do tehdejší NDR. Dříve jsme hrály i házenou a s partou chodily na diskotéky pro slyšící.
* Byli na vás rodiče přísní? Jakou jste měly výchovu?
Rodiče nás vychovali dobře a máme se rádi. Pomáhali nám hlídat vnoučata, komunikovali s nimi a dodnes pořádáme společné oslavy. Nyní jezdím k rodičům s dcerou Leonkou. Lea je dospělá, ale je na vozíku a nechodí, i když mluví. Dělám jí asistentku, což je pro mě velká fyzická zátěž, zejména když chce k našim na víkend nebo na prázdniny.
* Vídáte sestru pravidelně i nyní, v dospělosti?
Když byly děti malé, jezdili jsme i s našimi rodinami společně k moři, hlavně do Chorvatska. Postupem času se to změnilo. Sestra a její rodina jsou velmi aktivní, chtějí u moře podnikat túry a poznávat okolí. My to měli jinak – potřebovali jsme být hlavně u vody. Leonce pohyb ve vodě pomáhá, je tam aktivnější než na túrách, kde seděla v kočárku a později na vozíku.
* Je podle vás sourozenecký vztah důležitý? V čem?
Sourozenecký vztah je velmi důležitý. Když je mi smutno, obracím se na sestru, povídáme si a ona mi pomáhá. Díky tomu se zase těším na další akce a mám chuť do života.
* Mezi vašimi dětmi, Petrem a Leou, není až tak velký věkový rozdíl. Rozuměli si jako děti?
Syn Petr je o necelé čtyři roky starší než Leonka. Mají spolu krásný vztah, Petr jí pomáhá, povídají si, zpívají spolu.
* Vzpomínám si, jak se na základní škole styděl s námi chodit. Šel třeba pět metrů před námi a dělal, že k nám nepatří (úsměv). Jsme „jiná“ rodina – já neslyšící, dcera na vozíku s DMO a táta nedoslýchavý. On sám je zdravý.
Leončin zdravotní stav vyžadoval od narození hodně péče. Jak se vám dařilo rozdělovat pozornost a čas mezi obě děti, aby se Petr necítil odstrčený?
* Když se Leonka narodila předčasně v 7. měsíci, nečekala jsem, že to bude tolik práce. Buzení každé dvě hodiny na odsávání mléka, krmení lahvičkou, učení sání z prsu, cvičení motoriky rtů a jazyka před jídlem. K tomu 4x denně Vojtova metoda, cvičení očí kvůli šilhání, rozvoj jemné motoriky s Tamtamem, masáže, raná péče, každoroční lázně na 4 týdny, hipoterapie, canisterapie, Watsu, neurorehabilitace aj. Také vyřizování pomůcek přes nadace, návštěvy lékařů, operace. Synovi jsem se nemohla věnovat naplno. Cítil se odstrčený, ale časem pochopil, že Leonka vyžaduje více péče. Byl u všeho, i u toho, jak Leonka při cvičení Vojtovy metody plakala tak, že to slyšel celý panelák.
Pomáhal vám někdo?
* Pomáhali nám všichni – manžel, syn, rodiče, ale i raná péče, asistentky, kamarádky. Jsem za to moc vděčná. Lea byla do 7 let klientkou rané péče Tamtamu v Olomouci a rok využívala ranou péči jiné organizace, nosila okluzor. Po Tamtamu nastoupila do organizace Maltézské pomoci, kde byla až do 9. třídy. Nyní využívá služeb SPOLU Olomouc – sociální rehabilitaci a osobní asistenci.
Co byste vy a Leonka nyní nejvíce potřebovaly?
* Potřebovala bych vědět, co bude s Leonkou dál, až my už nebudeme mít dost sil. Jestli o ni bude dobře postaráno a zda bude finančně zabezpečená. Všechno je to nesmírně nákladné, péče o ni dosud stála miliony korun.
Kde sháníte peníze na léčbu, rehabilitace a pomůcky? Jaké finanční zdroje využíváte?
* Na pomůcky, neurorehabilitace, Klim Therapy (neurorehabilitační program pro děti i dospělé s pohybovým handicapem vyvinutý v Sanatoriích Klimkovice – pozn. redakce) a jiné jsme sháněli finance přes různé nadace, na charitativním Kabelkovém veletrhu, od lidí z dražby obrazů na koncertě Bounty Rock Café. Leonka má vystavené svoje obrazy i v kavárně Jazz Tibet Clubu a Šoty rock clubu v Litovli aj. Přes pojišťovnu má většinou hrazené lázně. Příspěvek na stropní zvedák do koupelen i na auto je na žádost od sociálky a zbytek je od nadací a částečně i ze svého. Nyní zkoušíme získat finanční pomoc přes Donio – na několik dalších pomůcek, rehabilitace i na asistence. Leonka hlavně nyní potřebuje mechanický vozík, ten, co má, je již špatný.
Děkuji paní Bohdaně za rozhovor a předávám slovo Leoně. Na sociálních sítích jsem objevila její vášeň pro malování i rockovou hudbu. Oba zájmy se jí daří propojovat i tak, aby pomáhaly… Nedávno se na jednom koncertě dražil váš obraz. Prozradíte mi o tom něco?
* Ano, byl to obraz se slunečnicí. Malovala jsem ho na podzim roku 2025. Měla jsem jako podklad černou barvu, na kterou jsem postupně lila žlutou, hnědou, oranžovou a zelenou. Z této kombinace potom vznikla slunečnice. Obraz se dražil na koncertě kapely Eagle Eye. S kapelou už se známe delší dobu, a tak jsme se domluvili, že by se jeden z mých obrazů mohl vydražit na jejich koncertě. Za tuto jejich pomoc jsem ráda.
Jakou technikou malujete? Říkala jste, že barvy lijete? Vysvětlíte mi to?
* Ano. V poslední době používám techniku lití barev na plátno. Do barev foukám brčkem, anebo hýbu s celým obrazem ze strany na stranu, aby se barvy rozlily. Někdy se snažím obraz trošku změnit, a proto přidávám do barev sušené květy. K malování používám akrylové barvy, nejvíc bílou, modrou, růžovou a červenou. Záleží na náladě a ročním období, podle toho vybírám tmavé nebo světlé barvy.
Kde jste se učila malovat?
* V podstatě nikde. Naučila jsem se malovat sama.
Jakou školu jste navštěvovala? Líbilo se vám tam?
* Navštěvovala jsem více škol, ale chtěla bych vyzdvihnout tu poslední – Střední školu pro sluchově postižené na ulici Kosmonautů v Olomouci. Vzpomínám na ni jen v dobrém. Pomohla mi posunout se dál ve chvíli, kdy jsem nevěděla, kudy kam.
Jaké profesi byste se ráda v budoucnu věnovala?
* Už nějakou dobu se věnuji malování a v posledních dvou letech jsem začala své obrazy i vystavovat. Malování mi komunikaci směrem k rodičům. I přes jeho introvertní povahu jsme se jako malí občas pošťuchovali. Dnes vím, že se na sebe můžeme vzájemně spolehnout. Jelikož bratr žije v Norsku, vídáme se zřídka, ale vím, že se na něj můžu kdykoliv obrátit.
*
dává smysl a chtěla bych v něm pokračovat. Dostala jsem také nabídku přednášet na univerzitě o svých životních zkušenostech se zdravotním znevýhodněním. Byla to pro mě příjemná zkušenost. Kdyby se naskytla možnost přednášet častěji, byla bych za to ráda, ale netlačím na pilu.
Jaké máte další koníčky? Co vás baví?
* Kromě malování mě baví chodit na procházky do přírody, nebo i do města. Také ráda navštěvuji koncerty rockových kapel.
Vyrůstala jste s bratrem Petrem… Měli jste hezký vztah? Vídáte se občas i nyní?
* S bratrem mám celý život hezký vztah, i když se v určitých situacích proměňoval. V dětství mi pomáhal zjednodušovat
Sourozenecké ozvěny
Jak v dětství vnímali vztahy v rodině a sluchový handicap svých sourozenců? Svoje vzpomínky nám věnovalo pět dospělých respondentů. Jejich jména jsme změnili. Děkujeme všem za jejich příspěvky. Otázky 1. Jak vzpomínáte na svoje dětství a vztah s neslyšící sestrou/bratrem a rodiči? 2. Jak vám rodiče vysvětlili, že sestra/bratr má vadu sluchu a potřebuje některé věci jinak? 3. Pamatujete se, kolik vám bylo let? Dávalo vám to smysl a snažil/a jste se přizpůsobit komunikaci nebo chování v některých situacích? 4. Měl/a jste někdy pocit, že rodiče věnují sestře/ /bratrovi více pozornosti a péče než vám nebo jiným sourozencům? Pokud ano, jak jste na to reagoval/a? 5. Jaký vztah máte nyní, v dospělosti. Vídáte se často? Při jakých příležitostech? 6. Je pro vás sourozenecký vztah důležitý? Proč? Pavla, rodina se 4 dětmi 1. Pocházím ze čtyřsourozenecké rodiny – byli jsme dva kluci a dvě děvčata – takže o zábavu u nás nikdy nebyla nouze. Většinu dětství jsme trávili venku s ostatními dětmi a za trest jsme naopak museli zůstat doma. Tatínek pracoval na montážích, aby nás finančně zabezpečil, a maminka se starala o domácnost a naši výchovu. Se sestrou jsme měly dobrý vztah, i když se samozřejmě nevyhnul občasným dětským či pubertálním sporům, při nichž jsme si
každá hledala své místo mezi sourozenci. 2. Nevzpomínám si, že by nám to rodiče nějak zvlášť vysvětlovali. Sestra se totiž poměrně brzy naučila dobře mluvit, takže jsme její sluchové omezení příliš nevnímali. Věděla jsem jen, že na ni musíme mluvit hlasitěji a tak, aby nám viděla na pusu, protože dokázala velmi dobře odezírat. 3. Sestřina sluchová vada se začala projevovat přibližně ve třech letech, přičemž já jsem o necelé dva roky mladší. Právě proto jsem její handicap v dětství příliš nevnímala. S přibývajícím věkem jsem ho začala brát jako naprosto přirozenou součást našeho života. 4. Péče byla mezi námi sourozenci v zásadě stejná. Přesto jsem někdy měla pocit, že je sestra zvýhodňovaná – zejména když jsme řešili nějaký průšvih. Často jsem měla dojem, že vina padla spíš na mě než na ni, a říkala jsem, že jí rodiče nadržují kvůli jejímu sluchovému omezení. 5. Se sestrou, stejně jako s ostatními sourozenci, máme velmi dobrý vztah. Nejčastěji spolu komunikujeme prostřednictvím sociálních sítí (e-mail, WhatsApp, Messenger apod.) a osobně se setkáváme především při rodinných příležitostech a svátcích. 6. Ano, rodinné vztahy jsou pro mě velmi důležité – možná ještě víc než ty pracovní. V dnešní době mi někdy připadá skoro neuvěřitelné, jak často kolem sebe vidím rodinné konflikty a rozpady vztahů. O to víc si vážím toho, že u nás vztahy fungují. Samozřejmě není všechno vždy ideální, ale žádné zásadní problémy mezi sebou neřešíme. Lucie, rodina se 3 dětmi 1. Vždycky s radostí, měly jsme myslím krásné dětství strávené na zahradě domu a hodné rodiče. 2. To už si přesně nepamatuji, ale chápala jsem to a věděla jsem, že to, že sestra má některé věci trochu jinak – tím myslím sluchadla, logo-trénink doma atp., že je to nutnost. 3. Byla jsem na základní škole na 1. stupni, přesněji nevím. Jako dítě jsem se nijak nepřizpůsobovala, nevěděla jsem jak. 4. To ano, ale nevadilo mi to, uvědomovala jsem si, že je to potřeba. 5, 6. Myslím, že skvělý! Vždy se rády vidíme, i když ne tak často, jak bych chtěla – bydlíme od sebe daleko. 7. Co vám vztah se sestrou přinesl pozitivního do života? Lépe si uvědomuji problémy neslyšících, dokážu se jim v pohodě přizpůsobit. Ovládám manipulaci se sluchadly a to mi pomáhá i v zaměstnání – jsem zdravotník. Ondřej, rodina se 4 dětmi 1. Tak v pohodě. Na nervy si lezeme doteď všichni navzájem. Občas samozřejmě. 2, 3. Jelikož je ségra o 12 let starší než já, tak než jsem to začal chápat, byla ona v pubertě, a to už měla jiné zájmy než malého bráchu, takže komunikace v „rychtiku“. Hlavně srozumitelně, přímo a nahlas. 4. Ne, rodičové nás v pozornosti nerozlišovali, aspoň si myslím. Ale když se zamyslím, měl jsem dost věcí poděděných. Taky jsem musel víc a rychleji jíst, aby mně vše moji 3 starší sourozenci „nesežrali“. Ale s vadou sluchu to nemělo nic společného. 5. Troufnu si říct, že dobrý. I když nebydlíme nejblíže, vídáme se docela často. Samozřejmě oslavy, různé akce, dokonce i společné rodinné víkendy a tak. 6. Jasně, krev není voda. Tereza, rodina se 2 dětmi 1. Moje dětství bylo myslím takové normální, jako bývalo dětství v sedmdesátých a osmdesátých letech. Rodiče se snažili, abychom měli různé zájmy a zážitky. Příjemné bylo, že jsem měla hodné prarodiče. Samozřejmě, že jsem měla spoustu domácích povinností. Asi i více, než měly ostatní děti v mém věku. Uklízet byt, nakupovat, připravovat a vařit jednoduchá jídla. Máma často vzpomíná, že
jsem chodila nakupovat, a pokud nebylo něco ze seznamu (což bylo tehdy časté), dokázala jsem to nahradit a nakoupit tak, aby se z toho dala uvařit jiná večeře nebo oběd. 2, 3. U nás to bylo složitější, zejména proto, že moje sestra se nevyvíjela správně psychomotoricky. Bylo jí devět měsíců a ležela jak placka. Takže pokud se dobře pamatuji, začal pro rodiče a sestru kolotoč různých vyšetření a rehabilitací. Pamatuji se, že při cvičení hrozně plakala. Ale rozhýbala se. No, a v rámci vyšetření se zjistilo, že sestra má postižení sluchu. Zpětně myslím, že se rodičům ulevilo, že je to nakonec jen toto. Máma musela každý den se sestrou cvičit logopedii. Takže musel být doma klid. 4. Ten pocit, že se rodiče více věnují sestře, jsem měla jenom na začátku. Rodiče se v sestře „viděli“. Zřejmě důvodem byl i ten strach, co s ní vlastně je. Cítila jsem se odstrčená. Osobně jsem si z té doby odnesla pocit, že se mnou jsou jenom problémy. Pamatuji se, že jsem se hrozně snažila být hodná a dobře se učit, ale vždy jsem něco provedla a rodiče z toho skoro vždy udělali děsnou kauzu – že jsem děsná, že jim přidělávám starosti a strhávám pozornost na sebe. Kolikrát jsem se za to, co jsem provedla, styděla a bála se to říct. Vlastně čím víc jsem se snažila, tím to bylo horší. Prostě jsem se nechovala přirozeně. Zpětně mám dojem, že jsem byla fakt hrozná, nezvladatelná a špatně jsem se učila, ale asi to tak nebylo. Jen jsem nebyla taková ta hodná, vzorná holčička, co má pěkné sešity, nic nezapomíná a nosí jen samé jedničky a nikdy nic nerozbije. Byla jsem radši, když se na mne potom pozornost neupínala. 5, 6. Mezi sestrou a mnou je velký věkový rozdíl. Náš vztah bych nazvala velmi korektní, bohužel není úplně vřelý. Stýkáme se, ale úplně se nevyhledáváme, netrávíme společně mnoho času. Na vině je asi nejen věkový rozdíl, ale i docela vážné problémy, kterým jsme každá v dospělosti čelila, ne sluchová vada sestry. 7. Co vám vztah se sestrou přinesl pozitivního do života? Sestra mi přinesla trpělivost, schopnost se přizpůsobit, radovat se z maličkostí, toleranci a optimismus, že všechno dobře dopadne. Tomáš, rodina se 2 dětmi 1. V dobrém, myslím, že jsme měli dobrý vztah, akorát tátu jsme moc nevídali… 2, 3. Už si moc nepamatuji, vím jen, že máma lpěla vždy na to, abych mluvil tak, aby mi sestra rozuměla. 4. Neměl. 5. Jsme sousedé a naše děti se mají moc rády, takže se vídáme často a vztah máme určitě lepší než dříve, když jsem byl mladší. 6. Určitě je. Je to rodina.
