Na první pohled může chování nevidomého člověka působit pro vidícího pozorovatele zvláštně, někdy až úzkostně. Opakované sahání do kapsy, kontrola obsahu tašky, opatrné mapování prostoru rukama či bílou holí. Pro někoho to může vypadat jako nejistota nebo obsedantní porucha.
A proč to tak je?
Ve skutečnosti jde o adaptační mechanismus – o kontrolu jako základní nástroj orientace, bezpečí a nezávislosti. Vidící člověk si většinu informací o svém okolí ověřuje zrakem – a to neustále, aniž by si to uvědomoval. Letmý pohled stačí k tomu, aby zkontroloval, kde má mobil, jestli …
