Na první pohled může chování nevidomého člověka působit pro vidícího zvláštně, někdy až úzkostně. Opakované sahání do kapsy, opatrné mapování prostoru rukama či bílou holí. Pro někoho to může vypadat jako nejistota nebo obsedantní porucha.
A proč to tak je?
Ve skutečnosti jde o adaptační mechanismus – o kontrolu jako základní nástroj orientace, bezpečí a nezávislosti. Vidící člověk si většinu informací o svém okolí ověřuje zrakem – a to neustále, aniž by si to uvědomoval. Letmý pohled stačí k tomu, aby zkontroloval, kde má mobil, jestli je kabelka zavřená, zda na cestě neleží překážka, nebo kde přesně se nachází v prostoru. Tento proces je rychlý, …
