Letos na jaře získal Cenu veřejnosti v rámci Ceny Olgy Havlové. Ta se uděluje lidem, kteří navzdory vlastnímu handicapu pomáhají druhým a jsou pro své okolí inspirací. A právě takového Jirku známe i my. V Centru Paraple pomáhá lidem s poraněnou míchou na cestě k větší soběstačnosti a životní spokojenosti.
* V jednom rozhovoru jsi řekl: Chození není tak důležité jako se o sebe postarat. Je to sdělení nebo myšlenka, kterou se snažíš předávat i v rámci svého působení instruktora nácviku soběstačnosti?
Já se v zásadě nesnažím klientům napovídat, nebo dokonce vštěpovat něco svého, na druhou stranu se snažím být příkladem toho, že když člověk přijme zodpovědnost za své současné já, přijde odměna. To může být pro každého něco jiného – pro mě to bylo žít co nejvíc normálně.
* Ty můžeš z vlastní zkušenosti říct, jak těžké je do tohoto bodu dospět. Kdy jsi přepnul z módu „chci, aby věci byly jako dřív“ do módu „chci udělat všechno pro to, abych žil samostatný a co nejvíc plnohodnotný život“?
Když mě systém vyhodil do reality všedního dne. Přestože jsem měl velkou oporu v rodině i u kamarádů, vnitřní prožívání života je do jisté míry hluboce intimní věc a já po tři čtvrtě roce v nemocnicích a rehabilitačním ústavu přijel na Vánoce domů absolutně duševně nepřipravený. Na to, že budu potřebovat hodně péče od svých rodičů, na bariéry, které v ústavním prostředí nebyly, na to, že na mě lidi divně koukají, a taky na to, že mám spoustu volného času. Když jsem si po nějakém čase přiznal, že moje nohy se nezlepšují a asi už nezlepší, začal jsem se s maximálním možným úsilím soustředit na soběstačnost a o něco později taky na možnosti seberealizace.
* Jak pracuješ s klienty, kteří v této fázi ještě nejsou a snahu o podporu třeba i negují?
Když je spolupráce složitá z jakéhokoli důvodu, využívám prvky motivačních rozhovorů, což je komunikační a poradenská metoda, která lidem pomáhá probudit v sobě vnitřní motivaci ke změně. Nicméně ať pracuji s kýmkoli v jakékoli životní fázi, vždy k člověku přistupuji s respektem. A pokud se při práci dostávám na hranici svých možností a váhám nad další linií spolupráce, rád si dojdu pro radu, podporu nebo konzultaci ke kolegyním psycholožkám i dalším kolegům z našeho multidisciplinárního týmu.
* Jak bys charakterizoval pozici instruktora nácviku soběstačnosti? Je to trochu peer, trochu motivátor, trochu průvodce?
Je to všechno, co říkáš. Ale především je to člověk – vyrovnaný s životem na vozejku, s velkou dávkou empatie, trpělivosti, kreativity a určitého pedagogického talentu.
* Co chceš klientům předávat?
Snažím se, aby každý, s kým pracuji, poznal své hranice – fyzické, psychické i sociální, a měl odvahu se k nim přiblížit, nebo ještě lépe dotknout se jich. Právě tam totiž často začíná skutečný úspěch. Vidím, jak lidé rostou ve chvíli, kdy něco objeví, podaří se jim něco nového nebo třeba po letech zkusí něco, na co si dříve netroufli. Pocit úspěchu, i když třeba malého, je pak posouvá dál.
* Do Centra Paraple jsi přinesl dvě nové aktivity, které souvisejí s trávením volného času – Cestovatelský festival a tematický pobyt Výlety. Pojďme se ale na mimopracovní aktivity podívat trochu obecněji. Proč je podle tebe pro lidi s míšním poraněním důležité najít si náplň volného času, ideálně aktivní?
Kdo mě zná, si může myslet, že se mi to snadno kecá. Procestoval jsem svět, mám rodinu, práci, žiju plnohodnotný život. Kdo mě ale zná o něco lépe, ví, že to nebylo zadarmo a vedla k tomu poměrně dlouhá cesta. Úraz se mi stal v roce 2006 a vystoupit ze své komfortní zóny a vydat se na první týdenní výpravu na handbiku jsem si troufl až v roce 2012. Do té doby jsem se na samostatný život jenom připravoval. Musel jsem si vyřešit třeba vyprazdňování, nabrat sílu, získat mnoho různých dovedností, ale hlavně, a to bylo to nejtěžší, najít dostatečnou odvahu posunout se vpřed. Abych to zkrátil – pointa toho, o čem mluvím je, že těch prvních šest let bylo hodně o dřině, ale také o nenaplněném volném čase, trochu o samotě. Léků je ale naštěstí hodně – výlety, zážitky, sportování, setkávání se s lidmi…
* Zrovna nedávno proběhl další ročník Cestovatelského festivalu. Jaká byla původní myšlenka této akce a nakolik se v průběhu let festival proměnil?
Původní myšlenka byla: dvoudenní festival s přednáškami a workshopy, doplněný večerem s ohněm, opékáním a kytarou, přespáním ve stanu na zahradě našeho centra nebo na žíněnkách v tělocvičně. Šlo o fyzicky i logisticky poměrně náročnou akci, kterou bohužel zhatil covid.
Současná podoba jednodenní akce je taky super, navíc je takhle udržitelná, i finančně, což je v dnešní době podstatné. Daří se přivádět skvělé hosty, letos například Tomáše Šebka nebo Jiřího Kolbabu, čehož si opravdu cením. Dát program takové akce dohromady je totiž dost těžké, protože cestovatelé překvapivě poměrně dost cestují.
Příští rok bych se chtěl vrátit trochu zpět a mít zase o něco víc přednášejících na vozíku a doplnit je jednou hvězdou z řad profesionálních cestovatelů.
* Ty jsi svého času taky poměrně hodně cestoval a vydával se na výpravy do destinací, jako je Izrael, Irán, Maroko nebo Island. Nyní jsi ale tatínek dvou malých dětí. Co jejich příchod v tvém životě změnil, včetně toho, jak a kam cestujete? Jaké jsou vaše nejoblíbenější rodinné výlety?
Děti jsou obecně velkým životním gamechangerem. Zůstanu u tématu cestování, protože samotné rodičovství by vydalo na celý magazín. S malými dětmi ve věku dva a čtyři roky si zatím na velká dobrodružství netroufáme, ale vyrážíme alespoň na několikadenní pěší výlety pod stan. Starší syn to miluje a u mladší dcery doufám, že bude také. Když jedeme na letní dovolenou, hledáme bezbariérové ubytování, například přes Vozejkmap, kde budeme mít potřebný komfort. Za ty roky už totiž víme, že celé rodině nejvíc prospívá, když můžu fungovat co nejvíc plnohodnotně.
* Zůstaňme ještě chvíli u výletů. Ty s velký V znamenají v Centru Paraple konkrétní tematický pobyt. Ten vznikl poměrně nedávno a doplnil nabídku sportovních tematických pobytů. Proč? A pro koho jsou Výlety určené?
V Centru Paraple máme dost tematických pobytů zaměřených na aktivní lidi s určitým fyzickým fondem. Nicméně já jsem už poměrně dlouho cítil rezervu v nabídce pro lidi s vyšší míšní lézí, pro starší klienty nebo obecně pro lidi, kterým sport není tak blízký. Proto jsme po diskusích v týmu připravili Výlety. Nejprve jsme zájemcům nabídli pilotní verzi a dnes je pořádáme pravidelně dva- až třikrát ročně.
* Kam se klienti s Výlety podívají, co na nich zažijí. A jak vybíráš vhodná místa, kam vyrazíte za zážitky?
V zásadě vybírám top adresy Prahy a blízkého okolí – katedrálu sv. Víta, ZOO, lom Velká Amerika, Kutnou Horu, všemožná muzea. Konečný program se hodně odvíjí od ročního období a aktuální situace. Poslední den Výletů se snažíme vyrážet na Velkou Ameriku. Tenhle výlet mám osobně nejradši – parta už je stmelená, uděláme si oheň, opečeme buřty a několik hodin klábosíme.
* S čím jsi rád, když klienti z tohoto pobytu odjíždějí?
Cílem je, aby se lidé na těchto pobytech cítili bezpečně a poznali, že když se výlet naplánuje, možností, jak naplnit volný čas a trochu roztáhnout křídla je skutečně hodně. Opravdovou radost mi ale udělá, když následně zjistím, že lidé vzali aktivitu do vlastních rukou a další výpravy si naplánovali samostatně nebo s jinými organizacemi, už bez Centra Paraple.
* Máš aktuálně v hlavě nějaký další projekt, který bys chtěl, aby byl třeba do pěti let součástí nabídky služeb Centra Paraple?
Momentálně jsem opravdu nadšený, že jsme se vydali do terénu a jezdíme za klienty domů, do jejich přirozeného prostředí. Efektivita naší práce je díky tomu ještě větší. Proto teď ani nechci říkat, že mám v hlavě další projekt jako spíš, že opravdu fandím tomuto ještě relativně novému.
* Co ti práce v Centru Paraple dává?
Když jsem před dvaceti lety přijel do Centra Paraple poprvé, tehdy ještě jako klient, slyšel jsem od svého fyzioterapeuta Ondry Bubníka, že bych tady časem mohl dělat instruktora nácviku soběstačnosti. Od té doby jsem si to tajně přál a tohle přání se mi vyplnilo. A i když mám občas myšlenky, že už bych se měl posunout dál, vydělávat víc peněz, najít si práci blíž domu…, tak vždycky všechno přehluší, že tady jsem, kým chci být, a že takhle je to správně.
Jiří Čeloud
• Instruktor nácviku soběstačnosti, koordinátor dobrovolníků, organizátor Cestovatelského festivalu a tematického pobytu Výlety.
• V Centru Paraple pracuje od roku 2017.
• S přednáškami o prevenci úrazů a o svých cestách navštívil více než 100 spinálních jednotek, základních škol a škol pro tělesně a mentálně handicapované děti.
• Držitel Ceny Olgy Havlové – Ceny veřejnosti za rok 2026.
Chcete se s Jirkou procestovat svět? Začtěte se do jeho reportáží
Balkánský roadtrip: bit.ly/3SoNhea (str. 98)
Island. Mé životní dobrodružství: bit.ly/4agbREc (str. 55)
