Setkávám se s tím, že člověk, který ztrácí zrak, ztrácí i svoji sebejistotu. Často se podceňuje a dává si za vinu veškeré nezdary, které však nezdary ve skutečnosti často nejsou a ani být nemusí. Proč?
Sebemrskačství
Uvedu pár příkladových vět a tvrzení, se kterými je třeba pracovat, objasňovat a vlastně na ně navazovat při učení novým činnostem a dovednostem, které se člověk musí učit, chce-li v životě využívat místo zraku své ostatní smysly. Obvykle se to týká např. záležitostí v kuchyni – vaření a pečení – zvláště u žen.
„Já už si ani neuvařím čaj.“
„Dříve jsem pekla každý víkend, teď nezvládnu ani bábovku.“
„Vařím 30 let a teď mi nic z toho nejde.“
A další podobné věty slýchám od lidí, kteří přicházejí o zrak. A víte co? Ve většině případů to vůbec není pravda. Tito lidé neztratili schopnost vařit. Nezapomněli recepty. Nejsou méně šikovní než dřív. Ale změnil se způsob, jakým musí některé činnosti dělat. Když člověk celý život spoléhá na zrak, je přirozené, že ho používá při každém kroku v kuchyni. Kontroluje barvu masa, sleduje očima, jestli voda vře, dívá se na množství …
Přečíst celý článek
