V roce 2001 jsem lezl na strom, spadl a zlomil si páteř. V té době jsem netušil, zda se dožiju zítřka, a už vůbec mi na mysl nepřišlo, že o mnoho let později půjdu na pivo s člověkem, který svou tvorbou, písněmi, scénáři, divadelními hrami a filantropií formoval celý můj život, před mým pádem z křivoklátské borovičky i po něm.
Po návratu z nemocnic a rehabilitačních ústavů domů mi bylo velmi úzko. Skrz okna jsem se jako vězeň díval do míst, kde jsem prožil svobodná léta. Večer k mé posteli přicházela maminka. Otočila mě z boku na bok a vedle mé hlavy postavila rádio s CD přehrávačem.
Do dlaní uchopila malý stoh disků, kterými začala listovat, a číst z názvů obalů: „Akt“? „Vyšetřování ztráty třídní knihy“…, dokud jsem si nevybral. V tomto těžkém období jsem každý večer usínal při poslechu vybrané hry Divadla Járy Cimrmana. S hlavou pod peřinou jsem vnímal pohodu ve společenství nepřítomných neherců, poslouchal slova Zdeňka Svěráka, a cítil se vnitřně povzbuzen.
Z našich tří setkání jsem si odnesl kromě krásných vzpomínek taky odpovědi na mnoho otázek. O část našeho povídání bych se rád podělil s vámi. Je to jedna z forem mého poděkování Zdeňku Svěrákovi, držiteli Řádu bílého lva, za jeho tvorbu, ale i pomoc, kterou prostřednictvím Centra Paraple poskytl nejen mně, ale mnoha dalším lidem s poraněnou míchou a změnil tak náš život k lepšímu. Blahopřeji panu Svěrákovi k životnímu jubileu, a vám, milí čtenáři, přeji blaho.
* Lidé přicházejí a žádají vás o společnou fotografii. Je vám to příjemné?
Abych byl úplně upřímný, každý, kdo si povolání spisovatele nebo herce vybere, chce, aby byl populární. Je dobré, že lidé na vás přijdou, koupí si lístky. Čili zpočátku člověk touží, aby ho lidé poznávali, a je rád, když si ho všimnou. Takže ano, popularita je pro herce důležitá, ale někdy nepříjemná, protože ztrácíte soukromí. Pravda je, že když nastoupím do tramvaje, snažím se být vzadu, dívat se ven, a ne na lidi, aby nenastal rozruch.
* Neztrácí člověk inspiraci, když od lidí odvrací tvář?
Myslím, že ztráta inspirace souvisí i s věkem. Inspirace znamená nadechování se, člověk už se neinspiruje tak snadno lidmi a věcmi. Vždyť je mi taky strašně let. Každý týden je v novinách nějaký „rámeček“ s člověkem, který byl starý jako já.
* Vraťme se o devadesát let zpátky. Jsou ve vašem dětství kapitoly, ke kterým se vracet nechcete?
Ani ne. V Obecné škole už bylo odkryto, že smrt mého bratra, který zemřel dříve, než jsem se narodil, byla dost podstatná událost nejen pro rodiče, ale i pro způsob mé výchovy. Dost o mě pečovali a měli strach, aby se mi nic nestalo.
* Jak jste se vyrovnával s ochrannou péčí rodičů? Snažil jste se z ní někdy vymanit?
Naopak. Když mě rodiče poslali na letní tábor, tak jsem teprve zjistil, jak jsem na nich závislý. Mně se tak strašně stýskalo, že jsem pořád brečel. Nejhorší bylo, že tohle stýskání po domově se nezastavilo, ani když jsem šel na vojnu. V Košicích jsem se přistihl, že jsem na tom stejně, jako když jsem byl desetiletý kluk.
* Co jste získal od tatínka a co od maminky?
Od maminky jsem získal sklon snadno se dojmout. Ona mi třeba četla knížku Broučci od Karafiáta a nemohla některé věty dokončit, protože se rozplakala. V těch chvílích byla přítomna vzpomínka na prvního Zdeňka. A po tátovi jsem zdědil radost, když vtipy rozesmávají ostatní. Měl rád anekdoty, většinou nemravné, a říkal je sousedkám. Ani se přede mnou nijak nekontroloval, protože si myslel, že tomu nerozumím. Psal také veršovánky. Když měl někdo narozeniny, tak pro něj utvořil blahopřejnou báseň. Myslím, že nadání rýmovat mám po něm.
* Jak se váš sklon k dojetí v dětství projevoval?
Dětství, to je období objevování světa, zkoumání: „Ten je hodný, ten je zlý. Na toho si dej pozor, na toho nemusíš.“ Těžce jsem prožíval surovost. Nikdy nezapomenu na to, jak se starší kluci jednou rozhodli, že zabijí krtka. Dali hadici do díry a čekali, až se krtek vyplaví, a když vylezl, sekli ho rýčem. Šel jsem pryč a brečel jsem… Vidíte, ještě teď. Anebo když jsem zastřelil vrabce vzduchovkou, zjistil jsem, že to víckrát nesmím udělat.
* Jste táta, děda a praděda. Co je pro vás v přístupu k dětem důležité?
Vžívám se do nich. Myslím si, že prožívají něco jako já, když jsem byl v jejich letech. Prošlo mi rukama už dost dětí a řídím se principem, který se týká snad každého z nás. „Jak by ti bylo, kdyby ti tohle řekl nebo udělal někdo dospělý?“
* Velmi důvěryhodně jste způsob komunikace mezi dospělým a dítětem ztvárnil v oscarovém filmu
* Kolja. Můžete zavzpomínat na svou cestu do Ameriky, ze které jste si se synem Janem Oscara přivezli?
Můj první scénář nominovaný na Oscara byl Vesničko má, středisková. Druhou nominaci měla Obecná škola. A až teprve třetí pokus vyšel. Bylo to napínavé. Jediný, kdo při předávání nebyl napnutý, byl malý Kolja, který byl toho názoru, že bychom přece nevážili takovou cestu zbytečně, kdybychom Oscara nedostali. Když přišla ta chvíle a rozpečetila se obálka, se ženou jsme se drželi za ruce. První, co zaznělo, bylo: „Czech Republic“. Vyskočili jsme do výšky a Kolja rusky zvolal: „Já jsem to říkal.“
* Psal jste některý ze svých scénářů s ambicí získat Oscara?
Ne. Musíte myslet jenom na to, aby to bylo dobrý.
* Co to je, to „dobrý“?
Vždycky jsem se chtěl držet na hranici mezi směšným a dojemným. Takový je i život. Rád jsem se pohyboval na hranici dojetí i veselosti. Zpočátku jsme s Láďou Smoljakem usilovali jenom o veselost. Teprve u filmu Na samotě u lesa jsme zjistili, že se nebudeme vyhýbat ani věcem smutným. Tam jsme poprvé zjistili, že nás baví i dojímat.
* Na co jste hrdý?
Na Divadlo Járy Cimrmana. V mém životě je důležité i to, že jsem jeho ředitelem, že ho kočíruju už tolik let a že neztrácí glanc. Rozesmávat znamená činit lidi šťastnými. Smích je vlastně několik vteřin štěstí. Zapomenete na všechno. Jsem také rád, že se mi daří za sebe postupně hledat náhradníky. I když zacvičovat někoho do své role není příjemné.
* Jak vzpomínáte na začátky Centra Paraple?
Ke vzniku Centra Paraple jsem se dostal vinou osudu, který mého kamaráda a hereckého kolegu z Divadla Járy Cimrmana Honzu Kašpara dostal na vozík. Nebýt toho, tak tady dnes spolu nesedíme. Honza po svém úrazu rehabilitoval v Kladrubech, kde doktorka Alena Kábrtová s přáteli pořádala týdenní kurz pro vozíčkáře a Honza jim natáčel nácviky soběstačnosti. Pozvali mě tam na večer jako hosta, aby vozíčkáři i organizátoři trochu zapomněli na celodenní dřinu. Přečetl jsem naši novou hru Blaník – a oni se smáli. Tak to všechno začalo. Pak mi Honza řekl, že Alena Kábrtová s manželem a kolegyní, fyzioterapeutkou Zdeňkou Faltýnkovou, přišli s nápadem, že by vozíčkáři mohli mít nějaké centrum, oázu, středisko. Chyběly ale prostory. Radil jsem se tedy s přáteli, jak sehnat peníze na pořízení a úpravu nějakého objektu. Nakonec jsme uspořádali první z řady Dobročinných akademií, vysílaných živě v České televizi. Na ně později navázaly benefiční večery StarDance.
* V čem vnímáte přednost toho, že současný ředitel Centra Paraple má sám osobní zkušenost s poraněním míchy?
Já myslím, že jako vozíčkář u veřejnosti budí důvěru. Ví, co život na vozíku obnáší, co vozíčkářům škodí a co jim prospívá. Jako laik bych to vnímal jako záruku, že je ten pravý.
* Mohl byste popsat, jak Centrum Paraple ovlivnilo vaši duši?
Ve všech situacích si vždycky zkouším představit, jak by bylo mně, kdyby se mi to stalo. Než něco vyslovím, říkám si: „Jak by bylo tobě, kdybys tohle slyšel? Jak by ses choval ty, kdyby tě to potkalo?“ Zjišťuji, že bych byl srab. Mě skolí i menší věci. Dívám se na vás vlastně jako na hrdiny, kteří překonali ten děsný psychický šok, že nebudou chodit, a rozhodli se, že s tím budou žít důstojně. Vítězství je, když vozíčkář dokáže říct: „Ano, je blbé, co mě potkalo, ale jedu dál. Jedu dál.“
* Co způsobuje, že v devadesáti letech máte tak mladé, živé a radostné oči?
Když člověk cítí, že se v životě věnoval tomu, co má nejradši a co nejvíc umí, plyne z toho uspokojení, že žil dobrý život. Chtěl jsem dělat, co mě baví, čili rozesmát člověka, a postupně jsem se tím začal živit. Připadá mi, že se to povedlo.
* Jak náš rozhovor zakončíme?
Já bych skončil oslavou humoru, Václave. Humor není okrasa, to je kyslík, bez kterého bych nebyl šťastný. Přes veškerý pesimismus a obavy ze stavu světa tady pořád existuje tato dlažba, po které lze jít nebo jet dál.
