Zuzana Burešová, moderátorka:
Právě dnes začínají v Itálii zimní paralympijské hry. Naše výprava by ráda ukončila, řekněme, medailové sucho. Poslední medaili ze zimních paralympijských her pro Česko získala Anna Pešková, byla to bronzová medaile v super-G ve Vancouveru v roce 2010. Velkou naději letošní paralympiády je Simona Bubeníčková, která se představí ve dvou disciplínách v běhu na lyžích a para biatlonu. Jsem ráda, že právě Simona je hostem Radiožurnálu. Dobrý den, Simono.
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
Dobrý den.
Zuzana Burešová, moderátorka:
Všem je jasné, že tento rozhovor předtáčíme, protože 6. března budete na paralympiádě. Už víte, co ten den budete dělat?
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
No, začínají paralympijské hry. My bohužel nemůžeme být na zahájení, protože zahájení bude ve Veroně, což je dost daleko od Val di Fiemme, kde my máme závodní tratě. Takže se budu připravovat a bude mě čekat druhý den první závod, což by měl být sprint v para biatlonu na 7,5 kilometru, takže se budu připravovat, soustředit a budu všechno směřovat k tomu, abych podala co nejlepší výkon.
Zuzana Burešová, moderátorka:
A Vy už, Simono, víte, jak to tam bude všechno probíhat? Jaká bude olympijská vesnice? Bavila jste se s těmi, kteří už na paralympiádě někdy byli?
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
Nebavila jsem se úplně, ale sleduju třeba teďka, když jsou nějaké videa, postřihy z olympiády a někteří právě vypráví, jak to vypadá v olympijské vesničce a co by nás tam mělo čekat, tak pár informací mám ale vůbec vlastně nevím, jak to probíhá a jak to bude tady probíhat, jestli všechno bude fungovat tak, jak má a těším se, jsem na to zvědavá a spíš si to asi nechám jako takový překvapení.
Zuzana Burešová, moderátorka:
Věřme, že příjemné překvapení. Je vám 17 let, jste nevidomá lyžařka. Zatím teda, co máte, tak máte výbavu, už jste si vyfasovala olympijské oblečení. Jak se v něm cítíte?
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
Jo, tak je to hlavně ta nástupová kolekce, je taková netradiční, není to úplně něco, co bych nosila každý den, ale musím říct, že třeba ten svetr, ten je mi hodně příjemnej a ten věřím, že i po paralympiádě si ráda vezmu třeba do školy nebo někam, jo, tak ten pocitově v něm se cítím fajn.
Zuzana Burešová, moderátorka:
No, a když bychom se podívali do Vašeho kufru, do Vaší tašky, co si vlastně s sebou berete, co se třeba týče té výzbroje, kolik lyží nebo bot a podobně?
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
No, tak lyží bude hodně a ty se ani do kufru nevejdou.
Zuzana Burešová, moderátorka:
To určitě ne.
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
Já mám třeba osobně čtyři páry skateových lyží a pět párů klasických a s tím, že bych měla mít možnost na paralympiádě dostat ještě delší připravený lyže, který by tam měly být vyloženě pro mě a měly by být nejlíp připravený, jak můžou bejt a měly by prostě jet na tom sněhu, který tam bude, takže za to jsem moc ráda, že mám takovouhle možnost.
Zuzana Burešová, moderátorka:
Říká nevidomá sportovkyně Simona Bubeníčková, která bude reprezentovat Českou republiku na zimní paralympiádě v běhu na lyžích a para biatlonu. A právě dnes je hostem Radiožurnálu.
Zuzana Burešová, moderátorka:
/Píseň/
Zuzana Burešová, moderátorka:
Simono, Vy jste se původně věnovala plavání, s běžeckým lyžováním jste začala v 10 letech. Zatím určitě Váš největší úspěch je titul mistryně světa v běhu na 10 km klasicky. Taky stříbro na 20 km volnou technikou. To se Vám podařilo loni na světovém šampionátu v italském Toblachu. Krátce, ale zato velmi úspěšně se věnujete i para biatlonu. Získala jste medaile už ze světových pohárů, společně samozřejmě s vaším trasérem Davidem Šrůtkem. Z toho, co jsem vyjmenovala, je úplně zřejmé, že se od Vás hodně očekává, co to s Vámi dělá?
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
No, musím říct, to musím přiznat, že teďka v tom posledním měsíci je to zajímavý, protože i v běžném světě prostě mě zdraví a oslovují lidi, který mi fandí a prostě jsou to fanoušci, že to sledují učitelé, ve škole, spolužáci a všichni, že budou sledovat, budou fandit a ptají se mě na paralympiádu a jak se těším a jaký to tam bude. A teďka je jich spousta rozhovorů, tak je to taková, je to hrozně hezký, já si toho hrozně vážím, že ty lidi mě oslovujou a fandí, je to hrozně milý, ale zároveň člověk cítí z toho takovej respekt z tý paralympiády, ale já jsem se už teďka odstřihla od všech sociálních sítí a už mamce i říkám, ať mi vůbec nic jako neříká, co se kde děje, protože už nevím, chci se od toho tak jako odstřihnout a opravdu se soustředit na ten výkon a nevím, sama na sebe si nechci prostě pokládat žádný tlak. Já to říkám pořád a myslím si, že by si to měl každý uvědomit, že prostě v tom běžeckém lyžování a v biatlonu se může stát úplně cokoliv. Nepojedou nám lyže, doufám, že neonemocním. Doufám, že budu zdravá, ale může se stát, že budu nemocná, ale já věřím, že prostě všechno dopadne samozřejmě jako nejlíp, jak může. Ale prostě může se stát jako fakt cokoliv a já si to tam jako chci hlavně užít, prostě přijet jako spokojená s tím výsledkem, ať už bude jakýkoliv, ale když budu vědět, že jsem prostě na trati nechala všechno a že jsem tam odvedla to, co jsem měla, tak prostě budu spokojená i s tím, když to nebude stačit na medaili, protože je to opravdu jako vrchol, na který se každý připravuje a každý tam bude v Top formě, a to se o světových pohárech nedá říct.
Zuzana Burešová, moderátorka:
Kde je vlastně, kdo tvoří Váš tým? S kým tam pojedete? Kdo jsou ti nejbližší lidé?
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
Tak určitě asi jako nejbližší je právě můj trasér David a pak další v týmu je samozřejmě trenérka Martina Chrástková. Pak servisák dost důležitej člověk pro nás Radek Šretr, který se nám prostě stará o ty lyže a perfektně je připravuje, fakt to umí a za něj jako jemu vděčím i spoustu těm výsledkům a pak s náma pojede ještě fyzioterapeutka Simča Divišová, kterou mám i tady kousek od sebe. Takže kdykoliv za ní můžu jet na nějakou fyzio a na masáž, takže to je fajn, že může jet i s náma takhle.
Zuzana Burešová, moderátorka:
Já jsem poprosila Vaši maminku, aby mě z Vašeho dětského pokojíku přinesla medaile, které jste získala. Takže před sebou mám právě zlatou medaili, protože Vy jste se stal opravdu mistryní světa, pak tedy mám dvě stříbrné a říkám si, jaký to má zvláštní tvar a maminka mi vysvětlila, že ten tvar mají všechny ty medaile stejný, to znamená, ať sportují zdraví, ať sportují nevidomí a prý takovou medaili má i Ester Ledecká. Tak, jak je to? Pojďte mi to vysvětlit.
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
No, mělo by to tak opravdu být, co jsem dostala takové informace, že právě Mezinárodní federace lyžařská FIS, tak právě má takovýhle tvar medaile. Je to vlastně taková vločka a vždycky na každém mistrovství světa by měla být vlastně tato stejná medaile, jen je tam samozřejmě vždycky napsáno, jaká to je disciplína a tak. Takže měla by to tak být.
Zuzana Burešová, moderátorka:
Nevíme, ale jak bude vypadat tedy ta paralympijská medaile?
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
No, to já nevím, protože…
Zuzana Burešová, moderátorka:
A moc vám přeju, abyste to věděla.
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
Ale už byly nějaký videa, jak vypadají olympijské medaile a myslím si, že v Paříži to bylo tak, že olympionici a paralympionici měli stejné medaile, ale já samozřejmě nevím, jak vypadala.
Zuzana Burešová, moderátorka:
Já jsem ráda, že jste zmínila tu Paříž, protože když se řekne paralympiáda Paříž, tak se mně vybaví jeden zásadní sportovec pro nás všechny, paralympijský vítěz David Kratochvíl, on se dokonce v 15 letech stal mistrem světa v disciplíně 400 m volný způsob. A v té Paříži tam vlastně to byla taky jeho první paralympiáda, tam vybojoval kompletní sbírku medailí. Tak se nabízí otázka, jestli nemáte potřebu mu zatelefonovat, popovídat si, aby Vás povzbudil? Znáte ho vůbec?
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
Jako já ho sleduju už, ty jo, hrozně dlouho a hrozně se mi líbí jako jeho vystupování a samozřejmě jeho výkony, který jsou prostě úplně, jsou wow, ale osobně se jako neznáme. Vlastně vůbec nikdy jsme se nepotkali. Takže nemám jako se ho jak zeptat, jak to on prožíval. Samozřejmě jsem viděla jako rozhovory hnedka přímo z Paříže a po Paříži. Jak se cítil, ale on to vždycky tak popisuje, že vlastně to byla pohodička, že byl vychillovaný a takže jako mě docela zajímalo, jak to vlastně udělal, ale já si myslím, že on má tu hlavu nastavenou tak neskutečně silnou, že to prostě zvládnul a já věřím, že to snad taky zvládnu, ale je to další takováhle věc, že prostě ta hlava je tam strašně důležitá, prostě člověk musí na to být fakt dobře připravenej, no.
Zuzana Burešová, moderátorka:
A za chvíli si ve vysílání Radiožurnálu taky řekneme, jak to na té trati vypadá.
Zuzana Burešová, moderátorka:
/Píseň/
Zuzana Burešová, moderátorka:
Naším hostem je nevidomá sportovkyně Simona Bubeníčková. Povězte mi, jak to vypadá na té trati? Nejdřív mi řekněte to klasické, tedy lyžování, představuji si traséra, který je určitě před Vámi, to je jasné a jaké mezi vámi to napojení, abyste věděla, kudy jet. Nespadnout, když je třeba nějaký sjezd, jak spolu komunikujete?
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
Tak ten trasér má na zádech reproduktor, ten reprák je tam hlavně z toho důvodu, aby prostě zvýšil ten hlas toho Davida, on by mohl jako mluvit jen tak, ale pro mě je komfortnější, když to prostě slyším víc, hlavně když je víc fanoušků, tak kdybych ho neslyšela, tak by to bylo blbí, takže má tam ten repráček a já jedu za zvukem a řídím se prostě hlavně z toho zvuku. Musí neustále mluvit.
Zuzana Burešová, moderátorka:
A co Vám třeba říká? Abychom si to představili.
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
On říká třeba hop, to je takový jako prostě, když je rovinka a není tam žádnej sjezd, nic, co by potřeboval extrémně říkat, tak říká hop, takže říká hop, hop, hop. A když mu to vychází jako na každý jeho výdech a i nebo třeba na každý jeho nebo vlastně zároveň i jako jak s výdechem, tak i na každý jeho vlastně odražení hůlek, na každý odraz nohou a takhle, on říká hop, a pokud jedeme doprava či doleva, tak říká pravá, pravá, levá, levá, takhle prostě neustále vlastně on tu hodinu mluví nebo no hodinu, vlastně hodinu je to třeba, když jedeme 20 km jako závod, pak jsou i tréninky, kde máme třeba 2,5 hodiny, takže prostě musí 2,5 hodiny v kuse mluvit. Což už jako věřím, že není příjemný. Ale jo, pak je to ještě i tak že na začátku každýho sjezdu nebo každýho, když je to nějaký mírný sjezd, tak to zvládám i třeba sama jet furt jenom za zvukem, ale když je to fakt prudký sjezd, technicky náročný, tak mě podá jeho hůlku, já se té hůlky chytnu a vlastně je to bezpečnější, že pak mě samozřejmě taky pořád říká, třeba, když v tom sjezdu odšlapujeme doprava, doleva, ale je to bezpečnější, než kdybych já jen tak za ním jela padesátikilometrovou rychlostí a neměla nic hmatatelný, čeho se držet, ale on mě v tom sjezdu nemůže nějak táhnout, takže musíme prostě oba dva odšlapovat stejnou silou a tak.
Zuzana Burešová, moderátorka:
A Vy ho třeba taky někdy můžete dojet, někdy jste taky spadli společně na té trase nebo ne?
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
Jo, tak když je nějaká nerovnost nebo něco, co mě rozhodí, tak samozřejmě taky jako spadnu nebo tak, anebo v nějakým těžkém sjezdu, když si ho třeba projíždím poprvý nebo ještě ho nemám tolik najetej, tak třeba taky spadnu, ale samozřejmě jako při závodech prostě, kde je potřeba fakt, aby se ten výkon povedl nebo bylo by žádoucí nebo prostě dobrý, kdyby se ten výkon povedl, tak tam prostě, když se spadne, tak se ztratí strašně moc. To je prostě půl minuta navíc, možná i víc, a to prostě nechceme, no.
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
/Píseň/
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
/Zprávy/
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
/Píseň/
Zuzana Burešová, moderátorka:
Naším hostem je nevidomá sportovkyně Simona Bubeníčková. Jak velké je to závodní pole, abyste se samozřejmě nezranili, nesrazili?
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
No, tak já jako musím znát tu trať, ideálně prostě den předem si ji projedeme nebo nejdýl den předem.
Zuzana Burešová, moderátorka:
Což budete dělat samozřejmě i v Itálii na paralympiádě.
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
Jo. A tak, abych ji vlastně vzala. Já tu trať znám nazpaměť. Jedeme maximálně většinou 2,5 kilometru, když jedeme dvacítku, tak to může být i třeba 4 až 5 km okruh a ten prostě jedeme několikrát. A vlastně já tu trať znám tak jako nazpaměť. A máme s tím Davidem právě natrénovaný, kdy tu hůlku podáváme, kdy jí už pustím, abychom prostě neztratili tu rychlost atd. atd. A samozřejmě i pak třeba teďka v tom Finsterau, když jsme byli na svěťáku, tak tam už nás startovala 17, což oproti loňsku byl fakt skok a mile mě to překvapilo a jsem ráda, že prostě se to rozrůstá dál a dál ten sport a že nás je víc a víc a už to prostě vypadá nějak hezky v tom startovním poli, než když nás je, nevím, 10, 11. No, a pak prostě samozřejmě se předjíždí, někdo je rychlejší, někdo je pomalejší, někdy předjíždíme my, někdy někdo nás…
Zuzana Burešová, moderátorka:
Co říká David v tu chvíli, když někdo vás přijíždí, abyste dala pozor?
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
No, tak já většinou i třeba slyším, když se k nám někdo blíží a David mi pak třeba řekne, jestli jsou to chlapi nebo holky, protože právě i třeba častokrát startujeme my buďto 10 až 15 minut před zrakově postiženýma klukama, nebo se kluci po nás, a tak se tam jako mícháme na těch tratích a takže prostě David mi třeba řekne právě, jestli to jsou kluci nebo holky, abych třeba i věděla, jestli se jí mám zkusit jako chytnout nebo, nebo prostě mám nechat ty kluky rychle projet, protože oni jsou opravdu jako hodně rychlý, hlavně ty, co třeba jsou ty NS3, který ještě vidí jako relativně dobře, když to tak řeknu, samozřejmě vidí hůř, ale tak…
Zuzana Burešová, moderátorka:
/Nesrozumitelné/
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
Jo, jo, tak je to i o taktice právě, jak rozvrhnout ty síly, kdy přidat, abyste se zase jako neunavili, když pojedete od začátku naplno, tak vydržet to prostě 10 km, to úplně není možný. Samozřejmě, jo, ty nejlepší, když na to mají natrénováno, tak jo, ale prostě když byste první kolo napálila, tak pak vám dojde a už ty zbylí tři kola jen tak doťapete do cíle, což nechcete.
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
/Píseň/
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
/Doprava/
Zuzana Burešová, moderátorka:
Naším hostem je nevidomá sportovkyně Simona Bubeníčková. Běžíte na lyžích, přiběhne na tu střelnici, to každý známe, kdo sledujeme ten biatlon. Teď si prostě lehnete na tu položku a musíte střílet, nemáte malorážku, ale máte něco úplně jiného, tak jak vypadá vlastně, nejdřív řekněte ten příjezd na tu střelnici, abyste se vlastně trefila tam, kam máte si lehnout.
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
Tak na tu střelnici to všechno zařizuje můj trasér David nebo prostě trasér celkově, i taťka s náma trénuje na tréninku a rozhodčí vlastně ukáže tomu trasérovi, na jaký stav má jít. Takže tentokrát to je tak, že já nepodává nebo David nepodává hůlky mně, ale já podávám hůlky jemu, takže já mu podává hůlky a on mně skrz ty hůlky vlastně dovede na podložku, odpočítá mi toho 321, já zalehnu, on ty hůlky, který já jsem mu podala, tak on si je vezme a zalehnu. Střílíme teda z laserové zbraně, vzduchové, laserová, ona je upravená, vypadá trošku jak vzduchovka, ale je to právě laserovka. A je o to speciální, že máme sluchátka tam k tomu a takže já si vezmu ty sluchátka. Zapolohuju se. David, to máme ještě spolu vyloženě svoji takovou fintu, že já jak vůbec nevidím, tak pro mě je těžký najet co nejrychleji na terč, vůbec jako mířit na ten terč, na těch pět terčů, takže to máme takovou fintu, že David mě ťukne do pravý nebo do levý nohy hůlkou, abych se posunula tak, abych mířila aspoň zhruba na ten terč, pak já už tam začnu slyšet ten zvuk, protože do tý doby žádný zvuk já neslyším, takže pak začnu slyšet ten zvuk a v tu chvíli David už odjíždí za čáru a už mi do toho nezasahuje a já už si hledám vlastně podle zvuku, podle výšky toho zvukového tónu, abych byla jakoby co nejblíž k tomu terči.
Zuzana Burešová, moderátorka:
To znamená, že když ten zvuk je co nejvyšší, tak jste správně. V tu chvíli už je to v pořádku. Když hluboký, tak jste vedle.
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
Ano, ano, je to tak. A právě musí člověk si to hodně jako naposlouchat, aby věděl, kdy opravdu už je to ten nejvyšší tón, aby, protože kolikrát se mi ze začátku stávalo nebo i teď třeba, když jsem unavená a opravdu jako ta moje střelba ještě je taková nevyzpytatelná, když jsem, střílím tak jako půl roku, tři čtvrtě roku střílím, tak ještě to nemám úplně jako zažitý, nejsem vystřílená hlavně v těch závodech, ale stává se prostě to, že člověk už si myslí, že už je to ten nejvyšší tón, ale pak zjistí, že ještě tam byl vyšší a pak samozřejmě může stát, jako že je na tom nejvyšším tónu vystřelí, ale moc byl rychlý na spoušti, takže mu to ustřelí. Ale to už jsou pak takový ty nuance, který jsou stejný jako v tom klasickém biatlonu.
Zuzana Burešová, moderátorka:
No, a je tak i stejné to, že i ta konkurence je stejná, protože teď dominují Norové, hlavně samozřejmě severské země, severští závodníci, je to i v para biatlonu?
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
Tak zrovna v naší kategorii tomu tak není. Zrovna ani tak v běžeckém lyžování. My tam taky nemáme žádný Seveřany u nás dominují, bych řekla, tak jako Němky. Čína je hodně dobrá teďka, nebo hlavně jedna Číňanka. A v tom biatlonu je tam u nás menší konkurence třeba než v tom lyžování. Opravdu třeba na prvním svěťáku v /nesrozumitelné/ nás z bylo osm a pak jsme přijeli o týden později na běžecké lyžování a tam nás bylo najednou 17. Takže prostě v tom běžeckém lyžování je jako větší konkurence.
Zuzana Burešová, moderátorka:
No, v každém případě Vy máte obrovskou podporu Českého svazu biatlonu, to znamená, že Vy velmi dobře znáte naše reprezentanty, víte, jak se tomu věnují, jak intenzivní mají tréninky. Takže jak oni Vám pomáhají?
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
No, tak je to hlavně teďka první rok jsme jako začínali, takže spíš to bylo tak, že vůbec jsem ráda, že se mohla pořídit zbraň, která jako je docela drahá záležitost, takže jsem ráda, že se mohla pořídit, abych mohla prostě trénovat i doma nebo prostě v domácích podmínkách, kde prostě normálně trénuju na lyžích a je to i prostě, že jsme vůbec vznikali nějaký, ten para tým vznikal teprve, takže máme prostě teďka novýho trenéra, jsme museli najít, všechno si to tak jako sedalo postupně. A úplně, že bych byla v kontaktu s našimi reprezentanty, to zas úplně ne. My jsme se viděli v podstatě jenom na tiskové konferenci v listopadu a tam jsem byla ráda, že mě hezky vzali mezi sebe.
Zuzana Burešová, moderátorka:
Pod křídla. Říká host Radiožurnálu, nevidomá sportovkyně Simona Bubeníčková, která je účastnicí zimní paralympiády v běhu na lyžích a para biatlonu.
Zuzana Burešová, moderátorka:
/Píseň/
Zuzana Burešová, moderátorka:
Simono, my dnes na Radiožurnálu vysíláme charitativní projekt, Dobrý den Radiožurnálu, který spojuje dárce, nadační fondy, sbírkové projekty, charitativní organizace, lidi, kteří pomáhají s těmi, kteří pomoc potřebují. My už jsme mluvili o té pomoci v tom sportovním životě, tak máte ten tým svých lidí samozřejmě. A jakou pomoc potřebujete v osobním životě. Můžu se Vás rovnou zeptat? Vy jste nevidomá už od dětství? Nebo jste postupně ztrácela zrak?
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
Já jsem postupně ztrácela zrak. Právě třeba tak od 3, 4 let jsem oslepla na levé oko, ale třeba tak do těch 10 jsem žila úplně v pohodě s tím pravým okem a vlastně jsem ani nevěděla, že s ním mám nějaký problém. Pak se to ale začalo postupně zhoršovat. Dozvěděla jsem se i právě tu diagnózu na to druhé právě oko. A no, postupně vlastně od těch 10 let jsem tak jako během 3, 4 let přicházela o zrak. A jinak je to tak, že prostě v běžném životě, já to říkám pořád, že se jako cítím jako normální holka, ale pravdou je, že potřebuju kolem sebe samozřejmě ty lidi, kteří mi pomůžou, ať už prostě rodina, která je mi obrovskou oporou, prostě jak celkově jako oporou, ale i prostě, že mi pomáhají na tréninku, v běžném prostě domácnosti, to je prostě taky, kolikrát prostě potřebuju pomoct vybrat nějaký oblečení nebo pomoct trošku v kuchyni nebo něco. Tak se zeptám kohokoliv v rodině. A pomůžou mi a už si z toho i děláme takovou jako srandu, jo, že pak až budu třeba někdy mít svoji rodinu, tak se budu ptát svých malých dětí, co vlastně si beru na sebe a tak. A už z toho máme spíš takovou srandu, ale je to prostě nějaká součást toho našeho života v tý rodině, bych řekla, a že už mě tak jako berou. A podle mě už by si nedokázali představit, kdybych byla jako normální nebo aspoň já už to tak jako beru prostě, že to je ta součást naše. Ale i pak prostě ve škole samozřejmě potřebuju nějakou pomoc, ale já sama jako za sebe chci být co nejvíce jako samostatná, protože když to tak jako řeknu, tak nikdo mi nebude stát za zadkem v dospělosti a budu se muset o sebe postarat sama, samozřejmě s nějakou trošku pomocí. Nikdy asi nezvládnu úplně všechno. Ale i ty technologie a všechno se posouvá, takže já se snažím být co nejvíce samostatná. A co můžu, tak dělám prostě bez pomoci.
Zuzana Burešová, moderátorka:
Na stránkách Gymnázia Broumov, kde studujete, jsem našla tuhle zprávu. „Studentka třetího ročníku Simona Bubeníčková byla oficiálně nominována na zimní paralympijské hry. Bude naši zemi reprezentovat ve dvou sportech, v para lyžování a para biatlonu. Tak ať to naší studentce cinkne. Držíme palce.“ A my se k tomu za Radiožurnál připojujeme. Simono, velké štěstí Vám přejeme. Byla jsem ráda, že jste byla hostem Radiožurnálu.
Simona Bubeníčková, para běžkyně na lyžích:
Děkuju vám moc. Já jsem ráda, že jste dorazili.
