Ani letos rodiče dětí s postižením nevědí, jestli je pro ně místo ve škole. Pražské radnice chtějí vzít věci do svých rukou
Šestiletý Eda Churaň je známý pro několik věcí. Tráví hodně času na výletech s rodiči a sestrou Bárou. Hodně skáče, hodně běhá a má rád klacky a kamínky, se kterými se dá dobře vyhrát. Rád chodí do školky. Také svému okolí skoro vůbec nerozumí. A zároveň je to aktuálně asi nejsmolnější pražský malý autista.
V každoročním losování, v němž se mezi děti s postižením rozdělují místa v pražských speciálních základních školách, nikde neuspěl. Úřední řečí spadl do kolonky „neumístěný“. Takových dětí je dnes v Praze necelých dvacet (ale přesné číslo teď nezná nikdo, ani školy, ani úředníci), ale Eda byl ve všech školách z osudí vytažen až mezi posledními. Nemá kam v září nastoupit do školy, a pokud se pro něj místo přece jen někde najde – možná kousek od domova v Kobylisích, ale také možná na druhém konci města –, pak až jako mezi posledními. Kdyby se žádné nenašlo, musel by s jedním z rodičů zůstat doma.
Byla by to jeho matka, Ivana Churaňová. Zůstat na domácím vzdělávání s dítětem, které má autismus a střední mentální retardaci, jako má Eda, je pro většinu rodin hrozivá představa. Ne z nedostatku lásky, ale protože to znamená, že jeden rodič úplně přestane pracovat a vydělávat peníze, celodenní péče je extrémní mentální nálož a samo dítě se nerozvíjí – rodičovská láska v sebevětším množství nenahradí dovednosti speciálních pedagogů. Pro Ivanu Churaňovou to není moc jiné a tahle vidina se k ní teď každým dnem blíží. Ale zatím se jí neděsí. Věří příslibu pražského magistrátu, konkrétně radního Antonína Klecandy, že město umístí „každé dítě“. Stejně jako se to úřadům povedlo loni, kdy po losování zůstalo na ocet 30 dětí.
Slib je to užitečný, ale ani na začátku května není úplně jasné, proč by se to i letos mělo magistrátním politikům a úředníkům povést. A tak cestu, jak své handicapované děti zachránit, začali hledat rovněž komunální politici o patro níž. Slibujeme, umístíme Děti s autismem nebo s mentální retardací chodí do speciálních základních škol (pro ty náročnější diagnózy, kam spadá například i Eda) a do „škol zřízených podle paragrafu 16“, což je podobné, jen pro diagnózy lehčí. Na rozdíl od běžných základek je nezřizují obce, ale kraje (v případě Prahy magistrát). Zmíněné losování (které je skutečným losováním z osudí, jak ho známe ze sportky) je pražská specialita a dělá se proto, že na každou školu se hlásí násobně víc dětí, než kolik míst ten rok škola nabízí.
Některé školy první třídu vůbec neotevřou, protože nemají dost volných prostor či pedagogů. Někde nabídnou místo pro devět prvňáčků. A protože rodiče chtějí své dítě do školy dostat – a to do jakékoli –, podávají přihlášek třeba osm najednou. Na devět volných míst je pak 50 nebo 70 uchazečů. A losuje se. Může se stát, že některé dítě uspěje ve čtyřech losováních a může si vybírat. Smolaři jako Eda neuspějí nikde. Nastupují šachy, neformální domlouvání, kdo kam nastoupí a nenastoupí a kde se místo uvolní. Účastní se ho rodiče i ředitelé škol. Podle posledních dostupných čísel má letos jistotu školy 100 dětí. Dvacet jich čeká, zda budou mít dostatek štěstí.
A velmi podobně to vypadalo před rokem. Rodiny neumístěných dětí propadaly zoufalství, přestože magistrát se nechával slyšet, že se „situaci intenzivně věnuje“. Speciální základky nejsou tak pružné jako ty běžné, nemůžou prostě třídy nafouknout a místo šesti žáků jich mít ve třídě devět. Potřeby jejich žáků to nedovolují.
Nakonec na řešení školy a magistrát loni přišly. Kde to bylo možné, tam do třídy přidaly jedno dítě navíc a naplnily je na hranu smysluplné kapacity. Škola v pražských Vokovicích našla ve spolupráci s městskou částí způsob, jak otevřít novou třídu. V průběhu září se ukázalo, že některé děti na svá vylosovaná místa nenastoupily a tím uvolnily místa těm méně šťastným. Stejná nejistota panuje mezi rodinami dětí i letos. S rozdílem, že radní Klecanda se už pouze „situaci nevěnuje“, ale slibuje, že „do června všechny umístí“.
Na otázku, v jaké fázi magistrátní plány jsou, mluvčí úřadu Vít Hofman říká, že nechce uvádět nic konkrétního, protože nikde ještě není dostavěno a nic není jisté. Podle neoficiálních informací je ve hře (stejně jako loni) rozšiřování stávajících tříd o jedno, nanejvýš dvě místa, kde to ještě napjaté kapacity dovolí, a narychlo dokončená přístavba na jedné z pražských škol. Těchto teoretických míst je zhruba tolik, kolik je neumístěných dětí: kolem patnácti, říká Matěj Palatý, ředitel školy Chotouňská, který má o počtech asi nejlepší přehled.
„Slýchám kolem sebe, že komunikace a organizace jsou letos lepší, než to bylo před rokem,“ říká Ivana Churaňová. „Moc to tedy nepozoruji,“ dodává. Školy zorganizovaly zápisy o dva měsíce dřív, díky tomu je víc času na hledání míst pro nevylosované. Ale vyhlásily je na několik stejných dnů. A tak Ivana Churaňová s Edou navštívila v jeden den tři školy v různých koutech Prahy. Přitom žádné cestování s ním není úplně jednoduché – jako mnoho autistických dětí ho dokáže změna rutiny rozhodit a propadá záchvatům vzteku.
„Cestování v autě docela jde, ale že bychom jezdili vlakem nebo metrem, to ne,“ podotýká s úsměvem Ivana Churaňová. „Poslední týdny jsem strávila telefonováním a neustálým zjišťováním, jestli už nevědí, zda se uvolnilo místo, jestli nějaké dítě tohle, jestli snad ta nová třída tamhle a tak dále,“ říká. „Je to náročné a dokážu si snadno představit rodiče, kteří na to nemají kapacitu. Je to vyčerpávající.
A je to ponižující.“:
Usnadnit rodičům tohle období po losování měl elektronický systém, který magistrát po loňské zkušenosti slíbil. Nejde o nijak zvlášť sofistikovaný aparát. Škol je zhruba 20, dětí je nanejvýš 150 a „systém“ by v praxi nahradila excelová tabulka. Nic z toho však zatím k dispozici není. Podle magistrátního mluvčího zavedení jakéhokoli takového nástroje brání tuzemské zákony.
Kdo, když ne my Že je v Praze chronicky málo míst, není vina současných radních. Není to pravděpodobně ničí vina. Část přetlaku bylo možné díky demografům předvídat (pražská síť speciálních škol neroste dost rychle na to, kolik se do města každý rok stěhuje lidí, a tím i poměrně roste počet dětí, jež potřebují speciální základku). Praha přitahuje nejen Čechy (kdo je diplomat nebo expat a má dítě s handicapem, nejspíš žije v Česku v hlavním městě), ale velkou čárou přes rozpočet byla válka na Ukrajině a stovky ukrajinských dětí se zvláštními potřebami, které do Prahy přišly.
Na některých školách tvoří cizinci skoro polovinu nově zapsaných dětí. Zákon ani školy s tím z podstaty problém nemají, ale je jich prostě hodně a v praxi to drhne: s rodinami cizinců bývá složitější domluva a mnohem častěji se bez ohlášení z Prahy přesouvají na další místo k životu nebo se vracejí domů. V systému, kde je každé volné místo ve třídě velká vzácnost a kde se ideálně plánuje na roky, je taková nepředvídatelnost nevítaná.
Odborníci se shodují, že Praha potřebuje ekvivalent jedné, nebo dokonce dvou zbrusu nových speciálních základních škol. To znamená 25 nových míst v každém ročníku. Vědí dokonce, kde by tahle místa měla vzniknout: na severovýchodě města, kde jich je málo a rodiny musí složitě dojíždět do jiných částí Prahy. Ale postavit a personálně obsadit školu je práce minimálně na pět let. Se stavbou žádné se ještě nezačalo.
Mariana Čapková je radní v Praze 6 a byl v tom kus její práce, že ve Vokovicích je nová třída a všechny děti nakonec loni našly své školní místo. Radní Čapková a část rodin, jež vytvořily sdružení Snaha rodičů, mají plán. Myslí si, že pokud budou lidé v Praze čekat na to, až magistrát postaví novou školu, nedočkají se. Spíš je čeká každoroční lepení a frenetické hledání míst v mírně přifouknutých třídách, narychlo postavených přístavbách, to všechno s přetíženým pedagogickým sborem. Demografie je jasná. Dětí, které potřebují speciální základku, bude v Praze přibývat. A tak se chtějí postarat samy městské části.
Hezké, ale… Vzdělávání funguje v Česku v následujícím řetězci: Děti s těžšími diagnózami chodí do speciálních základek. Děti s lehčími do škol podle paragrafu 16. Děti bez diagnóz nebo jen s poruchami učení chodí do běžných základek. Ale zároveň platí, že část dětí ze speciálních základek by s trochou péče prosperovala i ve školách podle paragrafu 16. A část dětí z těchto paragrafových škol by se stejnou trochou péče obstála v běžných základkách.
Kdyby města a obce na svých běžných základkách otevíraly nové třídy pro trochu náročnější děti, mohl by se celý řetězec posunout a vzniklo by tak dost míst v tom nejcitlivějším a kvůli potřebám dětí nejméně pružném bodě, tedy na speciálních základkách. „Podle nás je to dobrý způsob, v některých ohledech je pro děti i město stejně dobrý jako nová škola,“ vysvětluje Kristina Slooten ze Snahy rodičů. Radní Čapková říká, že hledá termín pro setkání s ministrem Robertem Plagou, a „pokud jsem to pochopila dobře, plán se mu zamlouvá“. Po ministerstvu chce dvě věci: aby pro ředitele škol sestavilo návod, jak takovou třídu založit, a finanční příspěvek na personál.
Mluvčí ministerstva Ondřej Macura za svého šéfa Plagu říká, že „v tuto chvíli probíhají k uvedenému tématu či jiné formě pomoci další jednání, jejichž výsledek nebo případné další řešení nelze předjímat“. Jeden vysoce postavený úředník mimo záznam připouští, že v očích ministerstva je to smysluplný plán. Má prý ale několik zádrhelů: Školám se nedá nařídit, koho a kam přijmout. Mohlo by se stát, že nové třídy vzniknou – a půjdou do nich ti stávající žáci, s nimiž mají pedagogové nejvíc práce, a žádná nová místa na jiných školách se tak nevytvoří. A zadruhé – ministerstvo aktuálně nemá peníze, jež by mohlo rozdělit. Ze zákona je navíc extrémně složité posílat peníze jen do metropole. Mariana Čapková nicméně věří, že jsou to technikálie, které se povede překlenout.
Ivana Churaňová a její rodina mezitím pořád čekají, kde a jestli vůbec se pro jejich Edu vyloupne místo. „Opravdu nepočítáme s tím, že by nikam nenastoupil. S tím se počítat nedá,“ říká matka. „Museli bychom úplně překopat život rodiny. Možná se i přestěhovat,“ dodává. „Tak se snažíme, zařizujeme a doufáme, že někdo jiný se snaží a zařizuje taky.“ X
Některé školy první třídu vůbec neotevřou. Nemají dost volných prostor ani pedagogů.
