Hrdinové nemusí zachraňovat svět. Někdy stačí být nablízku

Když Hanka Hrůzová poprvé vstoupila do lůžkového hospice jako dobrovolnice, hlavou se jí honila spousta otázek. Co když něco pokazím? Co když nebudu vědět, co říct? Jak správně zareagovat? Přestože je velmi energická a spontánní, právě první setkání s pacientem jí ukázalo, že největší útěchou bývá ticho, ve kterém člověk ví, že není sám.

Dnes působí Hanka v Domě léčby bolesti s hospicem sv. Josefa už tři roky. „Být nablízku člověku v okamžicích, kdy to nejvíce potřebuje, je pro mě podstata dobrovolnictví. Čím déle jsem v hospici, tím více si uvědomuji, že není až tak důležité, co uděláme, ale to, že jsme tady a teď – nabízíme sami sebe,“ říká o své motivaci k dobrovolničení.

Když se řekne dobrovolník, mnoho lidí si představí člověka, který má spoustu volného času, nekonečnou trpělivost a schopnost obětovat se pro druhé. Někoho, kdo je tak trochu výjimečný. Jenže právě tahle představa často brání lidem udělat první krok.

Ve skutečnosti jsou dobrovolníci úplně obyčejní lidé. Chodí do práce, mají rodiny, své radosti i starosti. Jen se rozhodli, že malou část svého času věnují někomu jinému. Ani Hanka se nerozhodla stát dobrovolnicí proto, aby změnila svět. Chtěla být jednoduše nablízku.

Lidé si často říkají: Nemám na to. Nevím, co bych měl dělat. Nejsem dost silný. Co když něco pokazím?

Jenže dobrovolnictví není o dokonalosti. Není to zkouška ani výkon. Nikdo neočekává, že budete mít odpověď na všechno.

Malá rozhodnutí mohou mít velký dopad. Někdy stačí hodina týdně. Jedna návštěva. Jedna procházka. Jeden rozhovor. Pro člověka, který se cítí osamělý, to může znamenat mnohem víc, než si umíme představit.

Paradoxně ale dobrovolnictví často promění i toho, kdo přišel pomáhat. Člověk začne jinak vnímat čas, vztahy i to, co je v životě skutečně důležité. Hanka se díky němu naučila méně posuzovat a více naslouchat. Dobrovolnictví v hospici jí připomíná, že smrt není opakem života, ale jeho součástí. „Štěstí není třeba hledat někde v budoucnosti nebo minulosti. Je tady a teď, v tom, co právě prožívám,“ dodává.

Možná jsme si zvykli představovat si hrdiny jako lidi, kteří dokážou velké věci. Přitom skutečné hrdinství často vypadá mnohem obyčejněji. Je to ochota věnovat svůj čas, naslouchat, být nablízku a nezůstat stranou. Nečeká na potlesk ani uznání. Přichází tiše, v podobě lidské blízkosti, která může pro druhého znamenat úplně všechno.

Takoví hrdinové mezi námi žijí každý den. Jen o sobě většinou nemluví.

Převzato od: Oblastní charita Rajhrad