Cesta do kraje bohyní: Jak jsem cestovala na Žítkovou

Již nějakou dobu jsem přemýšlela a snila o cestě, kterou bych podnikla úplně sama, do místa, které mě přitahuje. Tím místem byla Žítková, někdejší působiště takzvaných žítkovských bohyní, které proslavila stejnojmenná kniha Kateřiny Tučkové, díky které jsem se se Žítkovou seznámila.

Výběr ubytování a příprava cesty

Když jsem začátkem dubna zkoumala možnosti ubytování a dopravy do Žítkové, zaujal mě Hotel Kopanice. Napsala jsem proto do hotelu dotaz ohledně bezbariérovosti pokoje a společných prostor (recepce, restaurace…). V mailu jsem popsala možnosti své i svého elektrického vozíku. Když mi den na to přišla kladná odpověď, udělalo mi to obrovskou radost.

Obratem jsem potvrdila rezervaci na vybraný víkendový termín a rovnou ji uhradila, abych tak sama sobě nedala možnost z plánu vycouvat. Rovnou jsem se také zeptala na možnosti masáží, protože Hotel Kopanice nabízí vybrané wellness procedury. Po ujištění, že stačí zavolat pár týdnů dopředu a masáž si zarezervovat, jsem se mohla začít těšit na svoje první sólové dobrodružství.

Já se skutečně podívám na Žítkovou!

Týden před výletem jsem si objednávala přepravu vlaky s asistencí Správy železnic (SŽ) na nádražích. Jelikož jsem potřebovala zkombinovat více spojů, které mi nebyly nabídnuty ve vyhledávači trasy najednou jako návazné, provedla jsem dvě objednávky. Potřebovala jsem totiž přístupné stanice pro přestup a nabízené přestupy tomu ne vždy odpovídaly. Všechny objednávky mi byly během dalšího dne schváleny, takže jsem si následně rovnou opatřila zpáteční jízdenky na všechny spoje i s místenkami.

Pro svoji bezpečnost i klid členů rodiny jsem se domluvila se sestrou na sdílení mé polohy pro případ nouze. Jelikož už sama Žítkovou navštívila, byla tím nejlepším možným vzdáleným průvodcem a technickou podporou.

Cestou, necestou, vlakem i autobusem

Páteční ráno začalo dobrou zprávou, kterou mi zavolal dozorčí SŽ z hlavního nádraží v Praze – ujistil mě, že čekají příjezd mého osobáku a doprovodí mě na přestup. Ačkoli druhý vlak dne, který mě měl dopravit z Prahy do Starého Města u Uherského Hradiště, vyjel se čtvrthodinovým zpožděním mimo jiné kvůli kontrole integrovaných plošin, při nástupu se ukázalo, že obě plošiny nefungují.

Prozřetelně jsem však naštěstí v rámci objednání přepravy zaškrtla zařazení vozu s plošinou i použití staničních plošin ve stanicích, které jimi disponují. V mém případě tak byly plošiny připraveny jak na pražském hlavním nádraží, tak poté ve Starém Městě u Uherského Hradiště.

Zde se mě ujala velice milá pracovnice SŽ, která se srdnatě prala s plošinou a následně mě doprovodila také k toaletě. Ocenila jsem, že přístup na toaletu je na Euroklíč, jehož jsem šťastná držitelka. (Aktuální situaci kolem momentálně pozastaveného projektu Euroklíč bedlivě sledujeme.) Bezbariérová toaleta ve vnitřních prostorách nádraží byla prostorná i díky sklopnému přebalovacímu pultu i madlům a udržovaná v čistotě.

Skutečnost, že tamní nádraží není tolik frekventované, co se vlaků týče, mému plánu cesty vůbec nevadila. I přes zpoždění nabrané kvůli výlukám jsem velice pohodlně nastoupila na další vlak, který mě měl dovézt do Bojkovic. Jelikož jsem nastupovala ve výchozí stanici spoje, byl na nástup dostatek času. Pracovnice SŽ mě doprovodila k osobnímu vlaku společnosti Arriva. Tento nízkopodlažní vlak byl vybaven skládacími nájezdy, což hodnotím jako nanejvýš praktické řešení, protože je lze použít vždy nezávisle na výškovém rozdílu vlaku a nástupiště na rozdíl od integrovaných elektrických plošin.

Při jízdě do Bojkovic jsem si užívala krásných výhledů. V Bojkovicích jsem pak nasedla do autobusu, který už konečně mířil do cíle mé cesty – do Žítkové. Již po cestě mě začala obklopovat divoká a hustá zeleň hlubokých lesů a nezvyklé panorama prudce se zvedajících kopců. Při výstupu v Žítkové jsem se poradila se sympatickým panem řidičem, jak vyřešit nedělní odjezd, protože opačným směrem nebyla bezbariérová zastávka. Pan řidič si posteskl, že v neděli nebude v práci, a nebude mi tudíž moct pomoci, ale poradil mi, abych nastoupila na cestu dál do Žítkové, kde se autobus otáčí a dojela s ním pak zpět do Bojkovic.

Bezbariérový pokoj Hotelu Kopanice

Příchod do Hotelu Kopanice a ubytování proběhlo naprosto bez problémů a zbytečných průtahů. Check-in jsem totiž vyřešila online z domova díky interním systému hotelu, ve kterém jsem vyplnila své údaje. Na recepci jsem si tak vyzvedla jen kartu od pokoje a informace o čase snídaně a možnostech wellnessu. Ochotná paní recepční mě doprovodila do pokoje a domluvila se se mnou, že mě doprovodí i na masáž. Tu jsem si objednala již dva týdny dopředu, abych měla jistotu, že se na mě dostane. Kromě několika druhů masáží lze v hotelu využít fitness či bazén s vířivkou. Zde ovšem není přístup bezbariérově uzpůsoben.

Bezbariérový pokoj je situován v přízemí blízko recepce. Pokoj je vybaven dvoulůžkem, skříněmi, botníkem, konferenčním stolkem se dvěma židlemi a pracovní částí stolu pod televizí. Tu se mi nepodařilo naladit. Velké okno vedle vchodu do hotelu nabízí výhled na západ. Koupelna je přiměřeně prostorná, u toalety je jedno madlo pevné a jedno odklápěcí. Madlo je rovněž u umyvadla. Do sprchového koutu je možné na vyžádání doplnit koupací židli.

Hotel disponuje výtahem, kterým je možné se dostat do vyšších pater s pokoji i do snížených podlaží, ve kterých se nachází restaurace, dětský koutek a prostory wellnessu. Na recepci také návštěvníci mohou využít bezbariérovou toaletu, pokud sem zavítají například jen jako zákazníci restaurace. Hotel Kopanice je přátelský také k pejskům.

Kopanické výhledy

Po vybalení na pokoji a objednané masáži jsem se vydala na procházku k domu poslední žítkovské bohyně, abych si obhlédla cestu, jelikož jsem měla v plánu na další den jej navštívit v rámci komentované prohlídky.

Procházku jsem si protáhla až do lesa k hraničnímu kameni na hranici se Slovenskem. Už po cestě mě operátor SMSkou přivítal na Slovensku, a tak jsem si musela aktivovat datový roaming, aniž bych fyzicky překročila hranici.

Během procházky jsem si užívala skvostné výhledy na kopce vzdouvající se k nebi jako vlny rozbouřeného oceánu. Tenhle kraj, dalo by se říct Bohem zapomenutý, má k Bohu svojí polohou opticky poměrně blízko. Člověk má na zdejších kopcích pocit, že stačí natáhnout ruku a dotkne se mraků. Je to jako výtah do nebes. Dojmy z těchto výhledů se těžko vměstnávají do slov, za to zanechávají velice barvité vzpomínky. Po procházce jsem si na pokoji naplánovala program na další den a rozposílala jsem videa a fotografie z prvního dne výletu rodině a přátelům.

Muzeum, bazén a západ slunce

Sobota mě probudila docela časně pomalu se probouzejícím kopanickým sluncem. Na snídani jsem si posloužila svojí oblíbenou pochutinou – hotelovými míchanými vajíčky. Měla jsem štěstí na ostatní hotelové hosty – hned několik z nich mi nabídlo pomoc při nakládání na talíř. Pro oběd jsem využila hotelovou restauraci, kde jsem si objednala dětskou porci kuřecího plátku s hranolkami a salátem.

Po obědě se začala nad Kopanicemi kupit temná mračna a já jsem jen doufala, že neohrozí vrchol mého víkendového výletu – návštěva muzea v chalupě poslední žítkovské bohyně. Bylo 13:40 a prohlídka začínala ve 14:30. Měla jsem tak zhruba půlhodinku na rozmyšlenou, jestli vyjet z hotelu a risknout bouřku po cestě, nebo návštěvu muzea odpískat. Nejela jsem sem ale pro nic za nic, takže jsem se rozhodla užít si Žítkovou se vším všudy. Ve dvě hodiny jsem tak vyrazila vybavená mikinou a deštníkem v naději, že je nebudu potřebovat. Celý víkend byl mým nejlepším kamarádem radar sledující oblačnost. A jako tomu u rad dobrých přátel bývá, rozhodla jsem se varování radaru neuposlechnout. Vyčkala jsem na chvíli, kdy déšť lehce ustal a vyrazila jsem.

Po cestě mě opět zdravily vrchy Kopanic. Jeden po druhém se vynořovaly z mlžného oparu postupujícího deště a nezřetelné stíny těch vzdálenějších takřka splývaly s namodralou ocelovou šedí nebe nad nimi. K muzeu jsem dorazila s časovou rezervou. Účast na komentované prohlídce byla i přes pro někoho nevlídné počasí hojná. U vstupu je možné platit hotově i QR kódem.

V muzeu se bohužel nesmí fotit a natáčet. Odnáším si však odtud hluboké dojmy z celého objektu i z poutavého vyprávění provádějícího pana majitele Mizery. Jeho osobní zkušenosti a zážitky s místem, které si s manželkou poněkud naivně vybral jako místo pro klidný důchod, jen podtrhovaly magickou atmosféru, která sálá z kopců Moravských Kopanic. Mizerovi však velice citlivě zpřístupnili nahlédnutí do historie života místního chudého obyvatelstva, a uchovávají tak alespoň malou část dědictví po životě bohyní.

Není možné bezbariérově absolvovat celou prohlídku, protože část se odehrává v interiéru opraveného domku, ve kterém kdysi žila Irma Gabrhelová. Mohu vděčit trekovým holím, které mě doprovodily v těchto částech prohlídky, takže jsem nepřišla o žádné zajímavosti z výkladu pana Mizery.

Jelikož po návratu z muzea bylo na večeři ještě brzo, rozhodla jsem se zkusit hotelový bazén s vířivkou. Šatny jsou jen těžko přístupné pro šířku vozíku, po domluvě je ale možné dostat se k bazénu jiným vchodem přes masérnu. Není zde instalován zvedák, ale mobilnější člověk by byl jistě schopen přesunu z vozíku díky zvýšenému okraji bazénu – v podstatě by jen přesedl na okraj a překulil se do bazénu. Bazén byl vyhřátý na příjemnou teplotu a stejně tak o něco teplejší vířivka. K večeři jsem si posloužila řízkem s kaší a bílým vínem při západu slunce, kdy západní obzor hrál neskutečnými barvami, které jako by vymaloval animátor disneyovek. Příjemně unavená návštěvou muzea, plaváním i dobrým jídlem jsem si už jen v klidu a míru užívala tento kouzelný výhled.

Cesta domů a první větší komplikace výletu

Nedělní ráno znamenalo balení a check-out. Po snídani jsem ještě naposledy zavítala mezi kopanické pahorky. Pak už jsem jen rychle sfoukla oběd a musela jsem pospíchat na autobus, abych stihla krátkou okružní jízdu po Žítkové. V Bojkovicích jsem kvůli nepříliš dobře navazujícímu času příjezdu autobusu do času odjezdu vlaku musela přes hodinu čekat na vlak, ale tuto prodlevu jsem vyplnila letní odpočinkovou četbou. Jediné, co mě znervózňovalo při čekání na vlak, byl déšť. Úkryt před ním mi ovšem poskytla krytá čekárna bojkovického nádraží. I zdejší toalety jsou osazeny Eurozámkem. Na nádraží funguje audio hlášení, vizuální digitální informační prvky ovšem v čekárně chybí, nachází se pouze venku u prvního nástupiště.

Jen co jsem zajela do čekárny, zvedl se prudký vítr, v dáli zaburácel hrom a spustil se prudký liják. Zažila jsem tak Kopanice skutečně za každého počasí, tedy kromě sněhu. Vypadalo to skoro, jako by mě bohyně chtěly vyprovodit ze svého kraje ve velkém stylu. Aby toho dojímání ale nebylo moc, ukázalo se, že to bohyně tentokrát trochu přepískly. Před Bojkovicemi porazila bouřka na koleje strom a vlaky ve směru Uherské Hradiště nepřijížděly. Společnost a morální podporu mi v tomto vypjatém očekávání dělal pracovník Správy železnic, který mě ujišťoval, že pro mě vlak sežene, abych stihla přestup ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Takový vůz se našel ve spěšném vlaku, který přijel právě od Uherského Hradiště, ale v Bojkovicích se otočil a vyrazil odtud jako náhradní spoj zpět.

Slovácký expres vyjel ze Starého Města u Uherského Hradiště vstříc Praze jen s několikaminutovým zpožděním. I přes narůstající zpoždění kvůli výlukám na trati se mi podařilo chytit navazující osobák domů. Přispěl tomu i asistent SŽ, který mě nakládal do vlaku v pátek a doprovázel mě i na tomto zpátečním přestupu.

První, ale rozhodně ne poslední výlet

Ačkoli ne všechny části výletu byly bez komplikací či by byly plně přístupné pro výletníky s těžším pohybovým omezením, než mám já, rozhodně jsem si ho užila. Byla to moje úplně první zkušenost se sólo cestováním a částečně „na blind“, ale možná díky tomu si z něj odvážím o to silnější pozitivní dojmy.

Musím také uznat, že jsem měla skutečně štěstí na lidi – milí na mě byli pracovníci SŽ, vlakový personál ve všech spojích, řidiči autobusu i recepční v hotelu či personál restaurace. Se všemi jsem se dokázala v klidu domluvit na svých potřebách a poradit se s nimi o dalším postupu, pokud jsem si nebyla jistá. Malinko je podezřívám, že byli tak otevření díky tomu, že jsem cestovala sama a mohla jsem tak působit víc potřebně, než kdybych cestovala s doprovodem. Právě ochota lidí, kteří mě na cestě provázeli, byla nesmírně uklidňující, ale také motivující ke sbírání dalších zkušeností při cestování.

Kopanice mě uchvátily a na Žítkovou se jistě ještě někdy vrátím, tentokrát ale s doprovodem, který by mě a můj vozík jistil při zdolávání okolních strmých kopců.

Žítková se se mnou loučila slovy kopanické písně: S Bohom ostávajce, dobre sa mávajce.

Kdo byly Žítkovské bohyně

Žítkovské bohyně jsou historicky doložený fenomén mikroregionu Moravské Kopanice. Jednalo se o ženy obdařené dary, díky kterým dokázaly léčit těla i duše, vykládat minulost, číst v přítomnosti a radit do budoucna místnímu chudému obyvatelstvu i zámožným klientům. Ti za nimi jezdili ze všech koutů Čech, Slovenska, Polska či Rakouska. Někteří lidé věřili, že bohyně dokáží zaříkávat také počasí. K černé magii se však bohyně neuchylovaly, narozdíl od lidí, kteří jim záviděli jejich dar a jeho využití jako zdroj obživy. Tyto dary se rodově dědily v ženské linii. Poslední známou bohyní, která provozovala bohování (či bohyňování), tedy praktiky přírodního léčitelství a nahlížení do osudů klientů, byla Irma Gabrhelová. Když v roce 2001 zemřela, odešel spolu s ní z Moravských Kopanic tento dědičný dar, jelikož její dvě dcery se už bohování aktivně nevěnovaly. Odkaz bohyní však na Kopanicích díky Kateřině Tučkové a jejímu románu znovu ožil a žije dál.

Mohlo by vás zajímat:

Zdroje:

Hotel Kopanice v srdci Bílých Karpat

Chalupa-Žítková – Muzeum v chalupě poslední žítkovské bohyně