Blind hockey v Česku dostal první šanci. Tomáš Černý chce, aby nezůstalo jen u jednoho kempu

První český kemp ledního hokeje pro nevidomé a slabozraké se uskutečnil v říjnu v Praze. Za jeho organizací stál Tomáš Černý, který se spolu s nevidomou hudebnicí Ráchel Skleničkovou rozhodl přenést zkušenosti ze zahraničí do českého prostředí. Účastníci si vyzkoušeli sport, který u nás dosud neměl pravidelné zázemí. Dalším cílem je vytvořit podmínky pro pokračování tréninků a postupný rozvoj českého blind hockey.

Od zkušenosti z Finska k prvnímu českému kempu

Impulzem k uspořádání prvního českého kempu blind hockey byla zkušenost Ráchel Skleničkové, která si tento sport vyzkoušela během studijního pobytu ve Finsku. Po návratu jí chyběla možnost věnovat se mu také v Česku. O své zkušenosti hovořila s Tomášem Černým, s nímž spolupracuje při sportovních aktivitách v organizaci Okamžik.

K tématu se vrátili také při dalším setkání. Když zjistili, že se situace nezměnila a žádná organizace se dosud rozvoje tohoto sportu neujala, rozhodl se Černý pokusit o organizační zajištění prvního kempu.

„Říkal jsem si, že to zkusím zajistit organizačně,“ popisuje své rozhodnutí.

Přípravy vyústily v historicky první český kemp blind hockey, který se uskutečnil ve dnech 16. až 18. října 2026 v pražské Ice Areně Kateřinky. Vedle českých účastníků se zapojili také zahraniční hráči a trenéři z Finska a Kanady. Cílem bylo představit sport lidem se zrakovým postižením a současně ukázat, jaké podmínky je potřeba vytvořit pro jeho další rozvoj.

Hokej, ve kterém rozhoduje také sluch

Blind hockey vychází z klasického ledního hokeje. Zachovává jeho základní principy, ale využívá několik úprav, díky nimž mohou hrát lidé s různou mírou zrakového postižení.

Nejdůležitější pomůckou je speciální ozvučený puk. Je přibližně dvakrát větší než běžný hokejový puk, je vyrobený z oceli a obsahuje kovová ložiska, která při pohybu vydávají charakteristický chrastivý zvuk. Hráči se podle něj orientují a určují, kde se puk nachází.

Zvuk je důležitý především při pohybu puku po ledě. Když letí vzduchem, jeho zvuk se ztrácí. Proto se používají také nižší branky, které pomáhají omezit prostor pro vysoké střely. Zatímco běžná hokejová branka měří na výšku čtyři stopy, v blind hockey je to tři stopy.

Dalším specifikem je povinná přihrávka v útočném pásmu. Hráč, který do něj vstoupí, nemůže okamžitě vystřelit na branku. Nejprve musí přijít přihrávka a rozhodčí následně speciální píšťalkou signalizuje, že je možné vystřelit. Brankář i ostatní hráči tak dostávají příležitost zorientovat se v situaci před střelou.

Sport je určen nevidomým i slabozrakým. Při rozestavování hráčů se přihlíží k jejich zrakovým schopnostem, které se mohou výrazně lišit. Černý v rozhovoru zmiňuje kategorie B1, B2 a B3, podle nichž se lze při sestavování týmů orientovat. Sám však zdůrazňuje, že není trenérem blind hockey a konkrétní pravidla je potřeba posuzovat podle odborných podkladů.

Blind hockey klade důraz také na ochrannou výstroj a bezpečnost. Nejde pouze o to naučit se pracovat s ozvučeným pukem, ale také zvládnout bruslení, pohyb na ledě a spolupráci s ostatními hráči.

Od prvních kroků na bruslích k hokejovým dovednostem

Účastníci kempu měli rozdílné zkušenosti. Někteří už uměli bruslit, jiní stáli na bruslích poprvé. Organizátoři proto předem zjišťovali jejich dosavadní dovednosti a podle nich připravili dvě skupiny.

První se mohla soustředit především na samotný hokej. Druhá byla zaměřena na zdokonalování bruslení a postupné seznamování s dalšími prvky hry, včetně práce s hokejkou a ozvučeným pukem.

Rozdělení se ještě upravovalo během prvního dne. Trenéři sledovali, jak si jednotliví účastníci na ledě vedou, a podle jejich skutečných schopností je mezi skupinami přesouvali. Sobotní tréninky tak už mohly odpovídat úrovni obou skupin.

Pro někoho znamenal kemp první zkušenost s bruslením, pro jiného příležitost zlepšit dosavadní hokejové dovednosti. Právě rozdílná úroveň účastníků ukázala, že při budování nového sportovního zázemí bude potřeba počítat s různými potřebami a tempem učení.

Významnou pomoc poskytli také zkušení hokejisté a hokejistky z českých klubů. Organizátorům se je podařilo zapojit prostřednictvím Asociace ženského ledního hokeje. Na ledě pomáhali účastníkům s bruslením a základními hokejovými dovednostmi.

Černý hledal především lidi, kteří dobře bruslí a rozumějí hokeji. Předchozí zkušenost s prací s nevidomými pro něj nebyla jediným rozhodujícím kritériem. Potřeboval pomocníky, kteří dokážou předávat sportovní dovednosti a spolupracovat s trenéry.

Z Finska a Kanady do Česka

Zahraniční spolupráce patřila k důležitým předpokladům kempu. Ráchel Skleničková měla díky své zkušenosti z Finska kontakty na tamní trenéry, kteří byli ochotni přijet do Česka, pokud se podaří zajistit potřebné podmínky a pokrýt náklady.

Do příprav se následně zapojili také odborníci z Kanady. Finští trenéři čerpali zkušenosti právě od kanadských kolegů, a český projekt tak získal příležitost navázat na znalosti lidí, kteří se blind hockey věnují dlouhodobě.

Jejich přínos nespočíval pouze v trénování účastníků. Součástí spolupráce byla také příprava před kempem, sdílení odborných materiálů a předávání doporučení využitelných pro české trenéry.

Černý ocenil také ochotu zahraničních partnerů přijet do Česka a podpořit sport, který zde teprve hledá své místo. Právě přenos zkušeností může v dalších letech pomoci s přípravou nových trenérů a s budováním pravidelného tréninkového zázemí.

Co všechno se skrývá za jedním víkendem

Připravit kemp pro desítky účastníků znamenalo mnohem víc než najít trenéry a rezervovat led. Celou akci Černý organizoval v rámci svého neziskového projektu #ČernouStezkouCZ, jehož prostřednictvím se věnuje osvětě a sdílení zkušeností. Jak sám uvádí, během kempu se na něj obraceli lidé, kteří chtěli vědět více o něm samotném i o důvodech, proč se projektu věnuje. I proto se snaží informace o své činnosti přehledně představovat na webu projektu. Jednou z nejnáročnějších částí organizace bylo zajistit vhodnou halu. Ne každá ledová plocha totiž odpovídá potřebám lidí se zrakovým postižením. Důležitá je přístupnost prostor, přehledná organizace pohybu a možnost zajistit bezpečné prostředí.

Dalším problémem bylo zapůjčení hokejové výstroje. Organizátoři nemohli předpokládat, že většina účastníků bude mít vlastní vybavení. Zajistit dostatečné množství výstroje pro tak velkou skupinu se podle Černého ukázalo jako mimořádně náročný úkol.

Významnou roli hrálo také plánování. Ledové plochy jsou vytížené a vhodné termíny je potřeba rezervovat dlouho dopředu. Organizátoři proto museli nejprve zajistit led a teprve následně řešit konečný počet účastníků a konkrétní podobu programu.

Bezpečnost byla jednou z hlavních priorit. Černý trval na přítomnosti zdravotníka po celou dobu tréninků a stanovil minimální požadavky na ochranné vybavení každého, kdo vstoupil na led. Jak popsal, důraz na bezpečnost sdíleli i zahraniční trenéři, kteří se sami ujišťovali, zda je zdravotník na místě a zda mohou hráči na led. Součástí příprav bylo také úrazové pojištění.

Černý popisuje i situaci, kdy zdravotník dorazil na trénink o několik minut později. Rozhodl se tehdy nepustit účastníky na led, dokud zdravotník nedorazí. Trenéři jeho rozhodnutí podpořili. Podle Černého se tak potvrdilo, že bezpečnost musí být společnou odpovědností všech, kteří se na podobné akci podílejí.

Národní dresy a potlesk, který nikdo neplánoval

Jeden z nejsilnějších okamžiků přišel ve chvíli, kdy účastníci nastoupili na led v národních dresech, které pro ně organizátoři zajistili. Černý si tehdy uvědomil, jaký rozměr akce získala. Zaplněná ledová plocha a hráči ve stejných dresech proměnili původní organizační nápad ve skutečné sportovní setkání.

Další silný moment přišel v neděli při závěrečném ceremoniálu. Když na led přijížděla druhá skupina účastníků, hráči z první skupiny jim spontánně začali tleskat. Nikdo je k tomu předem nevyzval.

Právě vzájemný respekt a sounáležitost patřily k tomu, co Černého během víkendu nejvíce zaujalo. Sám přitom upozorňuje, že jako hlavní organizátor vnímal celý kemp spíše po jednotlivých okamžicích. Nemohl být neustále u všeho, co se na ledě odehrávalo.

Jeden kemp nestačí

Černý nyní hledá další lidi a organizace, které by se mohly na rozvoji blind hockey v Česku podílet. Rád by, aby se projektu do budoucna ujali lidé se zkušenostmi, kteří zajistí jeho pravidelné fungování. Sám ale přiznává, že ho příprava kempu vtáhla víc, než možná původně očekával.

Bezprostředně po skončení akce se začaly ozývat otázky, kdy budou další tréninky. Zahraniční trenéři se zajímali o pokračování a objevily se také nabídky účasti českých hráčů na mezinárodních akcích. Pro organizátory je to příležitost navázat na kontakty, které během příprav vznikly.

V rozhovoru Černý zmiňuje možnost, že by se čeští hráči mohli už v dubnu 2027 zapojit do mezinárodního setkání v Torontu, kde by proti sobě nastoupili zástupci jednotlivých zemí. Někteří hráči podle něj dostali pozvání už během pražského kempu. Konkrétní formát akce a další podrobnosti však v době rozhovoru ještě nebyly vyjasněné.

Zazněly také širší mezinárodní ambice blind hockey, včetně úvah o soutěžích v dalších letech a dlouhodobém cíli usilovat o zařazení sportu na paralympijský program. Tyto plány ukazují, že se disciplína rozvíjí i na mezinárodní úrovni. Pro české hráče by případná účast na zahraničních akcích mohla představovat motivaci k pravidelnému tréninku.

Nejdůležitější úkol je však nyní domácí. Černý by rád našel organizaci nebo zkušeného člověka, který se ujme dalšího rozvoje. Věří, že v Česku existují lidé, kteří mají potřebné zkušenosti a dokážou projektu zajistit dlouhodobější zázemí. Zároveň chce, aby se neztratilo nadšení účastníků, kteří už během kempu získali první zkušenosti a chtějí pokračovat.

První český kemp tak otevřel možnost, která zde dosud chyběla. Další vývoj bude záviset především na tom, zda se podaří vytvořit pravidelné tréninky, zapojit nové spolupracovníky a postupně vybudovat prostředí, v němž se nevidomí a slabozrací hráči budou moci blind hockey věnovat dlouhodobě.

Foto: blindhockey.cz / Šárka Labajová