Můj vodící pes je chundelatá goldenka, která je zlatá ve všech směrech - jmenuje se Priscilla. Jelikož jméno evokuje název luxusní zahraniční kosmetiky, říkáme jí hezky česky Cilka.
Ve chvílích, kdy zrovna nepracuje a nebrázdíme spolu ulice čtvrtého největšího města naší země, dokáže Cilka předvést, že je mladá a plná energie.
Když funguje jako má průvodkyně, plní svou práci svědomitě. Působí v postroji velice vznešeně a důležitě, mastí po dané trase s nadšením jí vlastním, pohodově si vrtí rozcuchanou oháňkou a ještě jí roztomile poskakují ouška. Sveřepě sleduje terén, veškeré překážky a případné nesrovnalosti na trase. Prodírá se davy lidí a dokáže svým uhrančivým pohledem donutit kolemjdoucí, aby jí s radostí uvolnili cestu a ještě měli tu čest sledovat, jak ztepilá Cilka provádí svou paničku. Takto působí jako kultivovaný a nad vším povznesený vodící pes.
Je-li naše putování u konce a my dorazíme domů, mění se Priscilla z klidného a důstojného psa v nespoutanou divošku. Celá tato proměna se odvíjí jen od toho, zda pes nese na svých zádech bílý kožený postroj či nikoliv. Po odejmutí tohoto „kouzelného“ zařízení, které je nositelem disciplíny a ukázněnosti, se Cilka mění v malého ďáblíka. To si pak s ní v rychlosti, kterou je schopná vyvinout při běhu poté, co uslyší blahozvučný povel „VOLNO“, nikdo nezadá. Rázem se travnatá plocha před naším domem mění v závodní okruh Velké pardubické a z Cilky se stává z psa vodícího spíš závodní kobylka. Fenka lítá nadzvukovou rychlostí vzduchem, u toho i obstojně dupe, jazyk jí visí z tlamy ven a jako smyslů zbavená se řítí kupředu. K dokonalé iluzi Velké pardubické chybí akorát Taxisův příkop.
Stejně jako člověk, dokáže i pes během dne předvádět několik rolí a tváří, které si dané situace vyžadují. Od zodpovědného asistenta zrakově handicapovaných, až po malé naprosto nevychované štěně.
Zdálo by se, že bude k nezastavení, dokud jí nedojdou síly. Stačí, aby se na scéně objevil nový element. To je pak Cilka ochotná zastavit a veškerá její pozornost se ubírá jeho směrem. Mluvím teď o goldenovi zvaném Angelo. Pod tímto andělským jménem se skrývá statný chovný samec se zájmem o naší Cilu. Angelo přibíhá několika skoky k Cilce a máme tu fázi zdravení v podobě vzájemného očichávání a pošťuchování se. A nastává opět honička, ale tentokrát už ne jeden závodní golden, ale dva psi řítící se rychlostí připomínající nezkrotný přírodní živel.
Jsme stále na travnatém pozemku před domem, kde do hry vstupuje další „chlap“. Tentokrát se však jedná o malé několikatýdenní goldenní štěňátko, které se ještě nevyzná v tajuplném světě psích dospělých. Toto Cilka registruje velice zřetelně, záhy se ujímá role dočasné pečovatelky a ochraňovatelky malého Dustíka. „Roztoužený“ a elánem nabitý Angelo rázem ztrácí svou atraktivitu. Z Cilky se z provokující puberťačky, která byla ochotna psímu nápadníkovi povolit vše a nic, stává najednou klidná a trpělivá náhradní mamina. Od malého psího čumáčku si nechá líbit všelijaké okusování, olizování, přelézání a podlézání.
Vodicí pes hraje v mém životě stěžejní úlohu – je mojí vstupenkou a průvodcem na cestě v samostatnosti prostorové orientace a samostatného pohybu. Při našich cestách nám pomáhá jako zdroj informací mobilní telefon s hlasovým výstupem paní Zuzany, která vždy ochotně poskytne informaci o další křižovatce, či názvy křížících se ulic v aplikaci BlindSquare, či ráda přečte odjezdy MHD, vlaků nebo autobusů. Když máme chvíli čas, sedneme si s Cilou na lavičku a pomocí jiné paní, Elišky, čteme knihy či časopisy otevřené z knihovny digitálních dokumentů přes aplikaci Voice Dream.
Vodicí pes i mobilní telefon jsou kategorizovány jako kompenzační pomůcky, pro mě však jsou věrnými každodenními pomocníky při boji s osudem v podobě zrakového znevýhodnění.