Sotva jsem ráno otevřela oči, bylo jasné, že dnes nebude dobrý den. Obloha tmavá, na okenní parapet pleskaly dešťové kapky. Čeká mne cesta k lékaři pro výsledky biopsie. I když člověk ani nedoufá, nikdy neztratí naději úplně. Alespoň malou jiskřičku si snažím udržet. Nejhorší je to čekání. Do ordinace vcházím s hlavou vztyčenou, odcházím však zlomená. Jsem sama v cizím městě a s diagnosou karcinom prsu. Doma mám malé děti a za 14 dní jsou Vánoce, tohle přece nemůže být pravda. Svět se snad přestal otáčet.
Kolem mě všichni pospíchají, deštníky nad hlavami a já stojím na zastávce a nechám se zmáčet deštěm, protože teď už na ničem nezáleží. Je konec. Černočerná tma. Nikdo z těch lidí, co právě procházejí kolem mne, nemůže přece pochopit, jak strašné to je. Včera jsem byla jako oni, dnes jsem na odpis. Mám pocit, že svoje blízké zklamu. Tohle nečekali. Všichni říkali, že to bude dobrý, a ono není. I když mě teď všichni objímají a snaží se skrývat slzy, cítím se od nich na míle vzdálená. Jejich životy jsou v pořádku, můj ne.
Večer otvírám notebook a hledám informace. Valí se jich na mě mraky, ale jsou neosobní. Potřebuji vědět, že nejsem jediná, potřebuji číst, že to někdo jiný přede mnou zvládl. Hledám v paměti a najednou si vzpomínám na spolužáka z vysoké. Jednou mi přece říkal, že byl nemocný a že s přáteli založil na facebooku nějakou pacientskou skupinu. Hledám a nacházím. S upřímným odporem klikám na tlačítko „Vstoupit do skupiny Rakovina – nový začátek“.
Začátek čeho? Snad konce? Nebo utrpení? Bože, proč zrovna já. Ale zdá se, že tady mohu alespoň napsat, co se mi přihodilo a jak moc mne to trápí. Za pár minut zvědavě nahlížím, zda mi někdo neodpověděl. A vidím… 32 komentářů! Píšou mi ženy i muži, mladí i starší s různými diagnosami a všichni sdělují v podstatě to jediné – nejsi na to sama, jsme tu s tebou. Tolik lidských osudů, tolik prožité bolesti a přitom tolik víry a neděje.
Ani se mi nechce věřit. Ač jsme každý z jiného koutu země, za pár dní mám pocit, že se všichni známe už roky. Prožíváme společně svoje strachy a těšíme se z každé maličkosti. Už vím, že nejsem jediná, a že jsou lidé, kterým osud nadělil mnohem těžší břímě, než mám já. Ale všechny spojuje to stejné – chuť žít. Protože už víme, že život není samozřejmost a že nemusí být vždycky prozářený slunečními paprsky. Umí být i zlý a temný. Ale je jen na každém z nás, jak se k němu postavíme a jakou cestu si zvolíme.
Už asi chápu, proč mi osud tuhle překážku připravil. Byla jsem povrchní a myslela jsem si, že nejdůležitější je práce a finanční zabezpečení rodiny. Dnes už vím, že nejdůležitější je život sám. A umět žít mne naučila má virtuální rodina.
Ač jsem ten den nevěřila, že pro mne ještě někdy vyjde slunce, dnes se raduji z každého rána a každý večer děkuji, že tu mohu být a že mám kolem sebe úžasné lidi a nikdy nejsem na nic sama.