Nene.
Ne, to ne.
To není možný.
Něco, co sice vždycky existovalo, ale tak nějak jinde, tak nějak daleko, dost daleko od vás, kdy jen zmínka o tom, že se to někomu stalo, vám vrazilo knedlík do krku, je najednou tady. Tady u vás. Týká se vás to. Lidi okolo najednou mění svoje pohledy, koukají do země, koukají skrz vás. Ti, co jsou vám nejblíž, brečí. Vy nevíte nic. V hlavě nic není. Najednou tam někdo tak důkladně uklidil, že stěží hledáte cokoliv, co by bylo v týhle situaci užitečný. Co by vám pomohlo z týhle situace utýct.
Máte rakovinu.
Nic o ní nevíte. Je jen jedno slovo, který je s ní spojený. Slovo, který se ale používá
u někoho, komu je devadesát a obklopen svojí rodinou prožívá poslední chvíle.
Smrt.
A tak sedáte, v ruce telefon, a dáváte si googlit rakovinu na všechny způsoby.
Čas plyne. Vy podle momentální nálady vyhledáváte tuhle nemoc se spojením smrti, uzdravení, léčby, recenzí na doktory a co na to děti.
Máte v hlavě bordel. Stránky, na které klikáte, vám radí, kolik meruňkových jader sníst
a kolik litrů sava je potřeba vypít. Kolik lidí přežilo cestu do Peru a kolik lidí po ní umřelo.
Najednou je ta vaše hlava, životem až dost zanesená, v totálním marastu vlastní neschopnost to nějak sesumírovat dohromady, aby to k něčemu bylo.
Až časem zjistíte, kde co najít. Jaký stránky jsou k něčemu a jaký jen bláboly, u kterých vám zůstává rozum stát.
Už víte, kde jsou validní články o nejnovější léčbě. Už víte, kam se obrátit, když je potřeba vidět někoho živýho, co to přežil. Už nejste sama. I díky blogům ostatních, které vám krátí nekonečný hodiny na chemu.
A už vám není tak špatně. Tak smutno.
Díky těm všem internetům.