Jana Kománková: Internet a můj handicap? Internet VERSUS handicap!

10.04.2018 19:32

“Internet odcizuje lidi.” Takový nesmysl. Nebýt internetu, dávno jsem ztratila kontakt se svými kamarády a dávno mi zkrachovala moje mrňavá vypiplaná firma.

 

V roce 2013 jsem onemocněla rakovinou. Byl to blesk z čistého nebe, žádné potíže jsem neměla a jako asi nikdo jsem nebyla zrovna moc připravena na totální změnu životního stylu. Díky tomu, že zdravotní péče v ČR je velice obstojná, začalo se to řešit ihned (ale taky nebyl čas na nějaká složitá opatření, díky kterým bych zajistila jak provoz své živnosti, tak prostě kontakt s přáteli).

 

Byla to smršť. Rakovina prsu nezahrnuje jen léčbu místní, ale spoustu dalších věcí, a v případě mladých žen, jako jsem byla já (mladých... tehdy. Dnes, po 4 letech léčby, se cítím na 80, haha), se ještě řeší zachování plodnosti, tedy odběr vajíček. Až pak se dělají operace, chemoterapie atakdále. Je toho tudíž spousta a je to dost únavný proces.

 

Říká se, že rakovina je práce na plný úvazek - to mohu potvrdit. Musím taky ale konstatovat, že oproti mému poslednímu pobytu v nemocnici, kdy jsem někdy před 20 lety ležela na pár dní na zubním, je tu jeden velký rozdíl: Možnost kontaktu s lidmi přes internet.

 

Pobyt v nemocnici byl nesrovnatelný s tehdejší dobou, a nebylo to jen tím, že pokoje už nebyly po 6, ale po 3 lidech. Hospitalizovaný člověk znamená zranitelný člověk - vytržený ze svého prostředí, v podstatě omezený na svobodě. Tu anabázi (6 operací, několik ambulantních zákroků za stále se zhoršujícího zdravotního stavu) bych bez možnosti kontaktu přes internet odnesla nabouranou psychikou i kontem. Ale s internetem to šlo.

 

Zejména sociální sítě byly skvělé tím, že umožnily jakýsi “malý kontakt” s lidmi. Ne u každého vlastně chcete, aby za vámi utíkal do nemocnice, někdo ani nemůže, protože žije 2000 km od vás a nejste si tak blízcí - ale rádi lehce pokecáte. A je snadné sdílet třeba úplné banality, které utvářejí naši denní realitu, a nebýt tak odstaven do úplně jiného světa. Ani nemluvě o těch přízemnějších věcech, jako že nemusíte složitě hloubat, jak vyřešit fakturu nebo jak zadat účetnímu nějaký údaj, protože to prostě vyřešíte přes internet, a v naprosté většině případů vám k tomu stačí mobil.

 

Pokud jste po operaci rozkrájený na několika místech a slabý jak moucha, je i drobnost typu “nastartovat laptop a napsat na něm mail” sotva možné. Mobil zvládnete i na JIP (vyzkoušeno) a personálu slouží ke cti, že v tom pacientu nebrání. Nejste tak odkázáni na příběhy, které se dějí kolem vás, a v důsledku také snadněji nesete různé ruchy kolem nebo třeba to, že spolupacienti nejsou zrovna typy, se kterými si máte co říci.

 

Pokud se ti, se kterými si co říci máte, dají kontaktovat pomocí přístroje ve vaší dlani, snesete víc. Jistě že to všechno není snadné, doteď jsem na léčbě a k tomu beru další a další léky na vedlejší účinky a mám fyzičku horší než vaše babi - nečekala bych, že se stanu invalidní důchodkyní, fakt ne.

 

Ale i tak jsem v provozu, můžu plkat s kamarády, můžu dělat něco pro druhé, můžu si hrát, můžu si třeba jen prohlížet nekonečné množství krásných fotek, učit se v aplikaci cizímu jazyku a s kolektivem vymýšlet kanadské žertíky na své kamarádky - jako ostatní. Nedokážu chodit denně do práce, ale mohu pracovat z domova. Bezva. S internetem je život handicapovaného daleko bližší životu, jaký má člověk bez omezení... ještě že žiju zrovna v téhle době.