Veronika Jandíková: Internet a můj hendikep 2018

10.04.2018 19:25

Před nějakými dvaceti lety jsme s mojí nejlepší kamarádkou opustily gymnázium. Já jsem se dostala na vysokou školu v Praze, kamarádka v Ústí. Byl poslední den prázdnin a já jsem jí chtěla volat domů.

Seděla jsem před telefonem v kuchyni a cítila, jak mi tluče srdce. Upřeně jsem hypnotizovala tlačítka telefonu před sebou a sešit s číslem. Bude kamarádka doma? Zvedne to? Nezvedne to její máma? Co když je vyruším? Nespálí kvůli mě večeři? Nebudou se zlobit??

Nakonec zvedám s třesem v ruce sluchátko a vytáčím číslo.

Ozve se kamarádky otec: "Andrea už odjela dnes do Ústí."

Cítím zklamání. Až beznaděj.

"Dá se jí tam dovolat?"

Andrey táta mi dává číslo na kolej. Pokládám telefon a připravuji se na svůj životní výkon...zavolat na telefon, který je na chodbě, a říct číslo pokoje, ve kterém kamarádka bydlí...

 

Mezitím jsme obě stihly dostudovat a já ještě předtím dostat první ataku deprese. Prožila jsem tehdy stavy velké osamělosti a beznaděje. Krátce předtím jsem od rodičů získala svůj první mobil a z čekárny na psychiatrické pohotovosti pak psala kamarádce SMSku o tom, jak mi je.

V té době jsem také využila služeb naší první internetové linky důvěry v Ostravě.

 

Postupně se internet rozšířil natolik, že jsem už mohla po mailu postupně více vyřizovat i věci s cizími lidmi, objednávat služby, domlouvat návštěvy u psychologa...

Mail i SMS byly pro mne bezpečným způsobem, jak bez obav a půlhodinového stresování se, zda nevolám nevhod, vyřídit nejen různé záležitosti, ale i sdílet těžké věci či niterné zpovědi s přáteli. A také, jak si vyjasnit problémy v podstatě s kýmkoliv.

Navíc je to možnost komunikace na dálku, která je pro mne jako pro osaměle žijícího člověka významná dodnes.

 

Je podzim, rok 2017 a je pozdě odpoledne. Dokončím práci a znervózním, uvědomím si, že kamarádka mi od dopoledne nepsala. Vím, že ráno řešila nějaký problém. Bezmyšlenkovitě beru telefon a ťuknu prstem na jméno kamarádky v seznamu.

"Ahoj Verčo, promiň, jsem na nákupu!"

"Jéé, promiň. Já jen chtěla vědět, jak to vypadá s tou věcí z rána. Ale nakupuj. Dáme si pak vědět!"

Ukončuji hovor s úlevou, že se neděje nic hrozného. A vytáčím číslo svojí nadřízené. Chtěly jsme ještě probrat něco kvůli webu. Nechce se mi jí to vypisovat do mailu.

Stejně bychom si to nemohly písemně tak rychle vyjasnit, uvažuji, když zvedne telefon.

 

Roky času, psychoterapie, práce na sobě a... moderní technologie, které pomohly obejít úzkost a umožnily nové, pozitivní zkušenosti. A změna je tu.

 

Nebyla tu pro mě ani webovka o osamělosti.

Tak jsem se rozhodla, že ji jednou udělám :)

 

 

Internet byl od počátku magnetický pro spoustu lidí, kteří jsou uzavření a cítí se izolovaní. Tedy i pro mne.

Jeho prostředí budí dojem anonymity, ve které je daleko jednodušší sdílet osobně citlivé téma, které se jinak velmi těžko otevírá.

 

Osamělí lidé na internetu jsou a možná hledají to, co jsem hledala já:

 

"Napřed člověk ukáže jen nepatrně toho, co sám u sebe obtížně přijímá. Když zjistí, že to bylo přijato s pochopením, řekne si, vida, tak to asi není taková hrůza, a otevře se danému člověku víc. S tím roste i důvěra v daném vztahu. Po nějaké době, pokud vše jde dobře, se vnitřně osamělý člověk víc otevírá, víc důvěřuje v daném vztahu, a víc oceňuje sám sebe. Tím se postupně ztrácí pocit osamělosti."

 

V loňském roce jsem postupně začala připravovat web o svých zkušenostech s cestou
z osamělosti a izolace.

V rámci webu a občasných setkání chci poskytnout podporu a své zkušenosti těm, kteří se trápí sami, navíc možná zcela zbytečně.

 

Věřím, že cesta existuje. A proč by tedy nemohla vést po síti? :)