Máte rakovinu. Nemáte zatím ani tušení, že od této chvíle s ní budete už každé ráno vstávat, večer těžce usínat a celý den vám bude dělat nechtěnou společnost. Cítíte jen strach, strach a zase jen strach.
Bože, já umřu? Já? Proč zrovna já? Kolik mi zbývá času? Jak zlé to je? Co mě teď čeká? V ruce držím zprávu z onkologie a jediné, co mě napadne, je sednout si k noťasu a googlit.
Čtu. Velmi pomalu, všechno pročítám znova a znova. Historie se plní odkazy jako je rakovina, grade, operace, chemoterapie a její vedlejší účinky a doba přežití?! Jenomže TAHLE historie se dá smazat. Ta skutečná bohužel nikoliv.
Děsím se každé další stránky, ale přesto stále čtu. Chci to vědět! Musím to vědět! Nekonečná data, internet je chrlí, jednu stránku za druhou. Tisíce a tisíce stran o rakovině.
A pak objevím skupinu, ve které jsou lidé jako já. (Jako já?)
Holky, kluci … jsem za vás vděčná. Utíkám za vámi s každou "maličkostí" a pokaždé, opravdu pokaždé se mi dostane odpovědi, rady anebo jen pocit soucítění, podpory, zájmu a pochopení. Kdo jiný by měl vědět, když ne vy…
A zase čtu. Pročítám příspěvky druhých, doslova cítím jejich obavy z dalších kontrol a vyšetření, moc dobře si vzpomínám, jaké to bylo na začátku. Doslova zběsile lajkuji každou radostnou zprávu, posílám na všechny strany obrovské, upřímné gratulace. Když můžu, sama pomůžu. Vlastní zkušenosti jsou opravdu k nezaplacení. A že jich mám požehnaně.
Jenomže občas se stává, že zprávy zčernají a zhořknou…
Lidé umírají. Mladí i staří, bez rozdílu. Jediné, co je spojuje, je touha žít. Ta spalující touha, kdy se vám svírá hrdlo, a vy víte, že tohle už není jen obyčejná rýmička. Rakovina nedělá rozdíly.
Slzy nejdou za obrazovkou vidět. Pocity se dají skrýt a lze jen napsat upřímnou soustrast, protože není jiných slov. Nedá se jen tak odhalit, co doopravdy člověk cítí. Nikomu teď nemůžu napsat, protože to bolí a dotýká se mě to víc, než si chci připustit. Zírám na monitor a jsem zase na malou chvíli nijaká, prostě prázdná. Příště to místo na lavičce totiž může být mé.
"Za každého z nás, duhovou růži. Za každého z nás, jeden schod do nebe.
My jsme si to nevybrali, rakovina si vybrala nás. Nenávidím rakovinu!!!"
Vkládám svůj výkřik na virtuální zeď a za malou chvíli mi už pípá mesinger. Nikdy jsme se osobně neviděli, neznáme se, a přesto jsou tady. Mí drazí přátelé v nemoci. Záplava pozitivních vzkazů, spoustu povzbudivých slov.
Miluji internet :D
Jsem ve skupině dva roky. K dnešnímu dni má 3 309 členů. Ne všichni mají rakovinu, ale to číslo stále narůstá.
Bojím se. Je mi 40 a bojím se jako malá holka.
Pokaždé, když přijde nový člen, pokaždé si s ním prožiji svůj začátek. Vrátím se k mé operaci, portu, 14 chemo, 33 ozářkám, roční bio léčbě a konečně i můj každodenní Tamoxifen. Ale také k lékům na srdce, na průjem (a jak jinak než proti průjmu), proti depresi, proti únavě a na klidné spaní, které stále nepřichází.
Můžu si donekonečna pročítat zprávy o zvracení, bolestech, utrpení, alergiích, hubnutí, mravenčení, trnutí, nevolnostech. Můžu si prohlížet fotky, ze kterých na mě zírá někdo úplně cizí.
Můžu si číst o nečekaném psychickém kolapsu, i úplném fyzickém vyčerpání.
O smrti.
Můžu si o tom číst pořád a pořád, kdykoliv a kdekoliv. Proto teď, na malou chvíli, internet nenávidím. Odinstaluji aplikace, vypnu data, odpojím wi-fi a dobrovolně přestávám být součástí téhle sdílené virtuální bolesti.
Najednou je tady rakovina opět jen mezi mnou a čtyřmi stěnami.
Konečně ji přijímám jako součást sebe. Je tady. No a co.