Ve čtyřech letech mi zjistili, že jsem nedoslýchavá. Na dnešní poměry celkem pozdě, ale měla jsem dobré zázemí a podporu rodičů. Dostala jsem sluchadla a běžné školy jsem vychodila s tím, že jsem seděla v prvních lavicích. Vše se vyvíjelo s většími či menšími obtížemi dobře.
Avšak před sedmi lety jsem navštívila očního lékaře, protože jsem často zakopávala o různé předměty. Verdikt byl celkem nekompromisní: Usherův syndrom, česky hluchoslepota. Nemusí to znamenat úplnou ztrátu obou smyslů – i když po sdělení této diagnózy jsem to tak viděla. V mém případě byl stav takový, že ze středně těžké nedoslýchavosti jsem „spadla“ na velmi těžkou a zorné pole se mi zúžilo pod 10 stupňů. K tomu šeroslepota.
Stále více jsem se ztrácela mezi slyšícími. Začala jsem se tedy učit znakový jazyk, abych si našla přátele mezi neslyšícími. Při zúženém zorném poli jsem však zaznamenávala jen část jejich znaků. Východisko z komunikační izolace se tak nekonalo. Navíc jsem občas zakopávala o lavice v metru, nebo jinde, což třeba v dopravním provozu byl někdy opravdu „adrenalin“. Jedna známá to hezky shrnula: „Ty jsi v podstatě takový ohrožený druh, který je třeba chránit.“
To mě povzbudilo. Říkám si, že jsem ohrožený druh, který by měl být na seznamu UNESCO či tak něco. Tím není každý!
V té době mi byla nabídnuta kochleární implantace. Moc se mi do toho nechtělo. Věděla jsem, že je to nevratný krok. Zavedením svazku elektrod do hlemýždě člověk přichází o poslední funkční sluchové buňky. Implantát si nelze předem vyzkoušet, zvuk z něj zní jinak a po operaci je třeba sluch řádně rehabilitovat – aby mozek pospojoval nové zvuky s tím, jak je znal předtím. Prý budu moct rozumět lidem i bez odezírání a možná i telefonovat. To byla báječná vidina, ale…
Operaci jsem odkládala. K rozhodnutí ji podstoupit mě nakonec motivovala zkušenost kamarádky, která již implantát užívala, a informace od doktora, že by bylo lepší, kdybych do toho šla, dokud ještě vidím. Zorné pole se totiž zúžilo pod 5 stupňů.
Po operaci i po zapnutí řečového procesoru jsem však byla zklamaná. V hlavě mi hučelo jak v úle, na operovaném uchu jsem přišla o poslední zbytky sluchu a po nasazení řečového procesoru jsem místo slov či zvuků slyšela pouze pískání. Bylo to k zbláznění. Ale věděla jsem, že jediná cesta k slyšení vede přes užívání implantátu navzdory tomu, že teď slyším jen pískání. Mozek potřebuje čas.
To se také stalo. Začínala jsem vnímat tiché i vysoké tóny. Úplně prvním tónem, který jsem po mnoha letech opět uslyšela, byl tikot zeleného panáčka na přechodu pro chodce. Objevovala jsem i nové zvuky: kapky deště bubnující o parapet, auto jedoucí za mými zády, hrčení varné konvice ihned po jejím zapnutí nebo různé zvuky linoucí se z ledničky. Ty jsem prvně měla za vzdálený hluk vrtačky.
Mezi ostatními zvuky jsem rozeznávala specifický zvuk pro lidskou řeč, byť jsem jí stále nerozuměla. Šla jsem takto po ulici a rozeznala lidi mluvící za plotem, ačkoliv jsem je neviděla. Došlo mi, že je normální, že když si lidé něco povídají, kolemjdoucí mohou jejich konverzaci poslouchat! Budu se muset naučit nebýt tolik tajnůstkářská.
Za přibližně dva a půl měsíce po nasazení řečového procesoru jsem začínala rozumět slovům, a to i ve vedlejší místnosti. Ne všemu, ale pomalu a jistě. S náslechem slov bez odezírání mi pomáhal taťka a tři kamarádky, které jsem v týdnu navštěvovala…
Dnes mohu i telefonovat. Podmínkou je tiché prostředí na obou stranách volajících a druhý člověk musí mluvit zřetelně. Díky kochleárnímu implantátu tak mohu pomoci vyřídit telefonát jiným lidem se sluchovým postižením. A to je prima.