Petra Bezáková: Můj malý virtuální svět

13.03.2016 11:41

23:30: Uživatel Tecman opustil místnost

23:31: Uživatelka Salamanka vstoupila do místnosti

23:35: Uživatel Drozd byl vykopnut z místnosti za nevhodné chování

 

Písmenka létají sem a tam a já sice také sedím v místnosti, ale sedím v ní sama a tohle všechno mi čte můj odečítač obrazovky do sluchátek, abych měla přehled o dění ve virtuálním prostoru, který jsme si se spoustou dalších lidí vytvořili.

 

Je mi s nimi dobře, nikdo z mé komunikace za klávesnicí nepozná, jestli nevidím, jsem na vozíku, nebo nemám žádné zdravotní omezení.

 

Nikdo nehodnotí můj vzhled a já si to hrozně užívám, tady můžu být konečně sama sebou se vším všudy. Teda aspoň tehdy jsem si to myslela.

 

Když jsem před osmi lety na lide.cz objevila možnost vstoupit do chatovacích místností a účastnit se dění tam, přišlo mi to jako zázrak. Nejen, že jsem byla nadšená, že to můj ozvučovací program v počítači zvládá a čte mi vše, co ostatní píší, ale najednou jsem chatovala s lidmi, kteří mi psali o svých životech a byla jsem pro ně v danou chvíli stejně důležitá jako oni pro mě.

 

Ze začátku jsem si oblíbila dvě místnosti, kde jsme se scházívali téměř každodenně, na hodinku, na dvě. Postupně ale těch hodin přibývalo, až nebyl problém na chatu prožít třeba 16 hodin v kuse. A čas tak rychle utíkal, že jsem si ani neuvědomovala, kolik je hodin a že jsem ten den třeba ani nejedla a nesplnila si své povinnosti.

 

Vždycky totiž začal chatovat někdo zajímavý, nebo někdo známý, s kým jsme měli společná témata a odejít bývalo čím dál těžší.

 

Dokonce v autobuse po cestě do práce i z práce jsem přemýšlela, kdo momentálně chatuje, jestli mi neutíkají nějaké podstatné informace, že se třeba minu s těmi, které jsem tam ráda potkávala a už jsem se těšila domů, až si nasadím sluchátka, sednu za klávesnici a vrátím se do bezpečného virtuálního světa, kde na mě nikdo nemůže.

 

Nějaký ten měsíc se mi dařilo  oddělovat reálný život od toho virtuálního, ale bylo mi jasné, že zvládat to dlouhodobě bude hodně náročné.

 

A tak jsem se jednoho krásného dne rozhodla vystoupit ze své ulity. Domluvila jsem si nezávisle na sobě hned několik osobních setkání s pár lidmi, u kterých jsem měla pocit, že jsou mi přes písmenka blízcí.

 

S někým kamarádství trvá dodnes, s někým jsme si naživo naopak neměli co říct už na prvním srazu, ale pochopila jsem, jak moc důležité je žít svůj život a ne životy jiných, neschovávat se za písmena, která sice vypadají krásně, ale nikdy vám život nenaplní smysluplně.

 

Několik let už  chatovat nechodím, nepotřebuji to ke svému životu, nicméně to, že díky technickým vymoženostem jsem tuto možnost měla, stejně jako kdokoliv jiný, mi život
v důsledku velice obohatilo.