Sedím u notebooku a vzpomínám na ty dávné staré časy, kdy jsem ke svým devátým narozeninám dostala svůj úplně první počítač. Byl to tehdy klasický počítač s velkým „zadkem“ a já na něm nejprve hrála různé hry, dokud se mi neotevřela brána do nového světa poznání...
Narodila jsem se jako neslyšící dítě neslyšícím rodičům, ale již odmala jsem, z větší části díky kochleárnímu implantátu, byla integrována mezi slyšící vrstevníky. Bylo to pro mě hodně náročné a únavné, hodně věcí mi unikalo, nestíhala jsem porozumět všemu, co si mezi sebou mí spolužáci říkají. Vytvořila jsem si proto svůj vlastní svět, kde jsem mohla být sama sebou.
Málokdy jsem se vyptávala starších a moudřejších, nechtěla jsem, aby mě považovali za hloupou a naivní holku, raději jsem si informace sama vyhledávala v knihách. A tak jsem navštěvovala knihovny. Psaný text tak pro mě byl vysvobozením. Mohla jsem mu stoprocentně porozumět, aniž bych se bála, že by mi něco podstatného uniklo.
Brána do nového světa poznání se otevřela přesně v ten moment, kdy byl můj počítač poprvé připojen k internetu. Otevřela se mi tak úplně nová dimenze, která mě zaplavila miliony informací, miliony obrázků a miliony videí. Objevila jsem zdroj, který obsahoval mnohem více, než jsem si tehdy vůbec dokázala představit.
Od té doby, když jsem něco nevěděla, podívala jsem se vždy na internet a zjistila to tam. Knihy jsem nadále četla, přeci jen je to dobrá cesta k uvolnění se a ke kulturnímu poznání. Milovala jsem vůni knih, listování stránkami a mohla jsem být s knihou kdekoliv.
Když jsem končívala první stupeň základní školy, přemýšlela jsem, kam jít dál. Někteří mí spolužáci se chtěli dostat na osmileté gymnázium a já se k nim posléze přidala. Informace o škole jsem zjistila na internetu a velice mě zaujaly. Na internetu jsem našla cvičení k přijímačkám, získala jsem znalosti, které mi chyběly a které byly důležité k tomu, abych se dostala tam, kam jsem přála se dostat. Po napsání testu a následném čekání jsem se dozvěděla dobrou zprávu – přijali mě!
Osm let na gymnáziu, hromada vyhledaných poznatků, kupa napsaných seminárních prací, spousta powerpointových prezentací. To vše jsem zvládla díky proudu informací z internetu.
Státní maturita se blížila a s ní i otázka: „Kam dál?“ Rozhodnutí nebylo těžké, zaujala mě práva. Ale kam a hlavně jak? A opět internet pomohl – nejen, že mi dal informace o přijímačkách a studiu, ale taky mi pomohl úspěšně proplouvat studiem a překonávat komunikační bariéru.
Internet mi byl po celou dobu výborným společníkem, spolehlivým zdrojem informací. Dal mi mimo jiné možnost se virtuálně spojit s mými kamarády, takže jsem se už necítila tak osamocená. Dal mi šanci odcestovat do zahraničí na dovolenou či několikaměsíční stáže. V zahraničí mi pak pomohl spojit se s rodinou, měla jsem tak pocit, že rodina je všude se mnou, a ne několik stovek kilometrů daleko ode mě. Samozřejmě, že jako každá jiná věc, má i internet svoji negativní stránku, ale u mě ta pozitivní přebila tu negativní.
Vracím se ze vzpomínek do současné reality a uvědomuji si, že pět let magisterského studia na právech se nezadržitelně blíží ke konci a opět tu vyvstává otázka: „Kam dál?“
Internet mi často pomohl a pomůže i teď...