Renata Kittnerová: Vstříc dobrodružství

13.03.2016 10:39

Nejsem zrovna typický příklad dobrodruha, takže vydat se vstříc dobrodružství mě lákalo
i děsilo zároveň. Vyjeli jsme ovšem s vírou, že to dobře dopadne. Jara a já, dva vozíky, letenky, doklady, platební karty, minimum zavazadel a tablet. V tabletu zmapovaný svět.

 

Tak teď teda vzhůru k vzletné budoucnosti. Nadhled letu nad mraky nás rozradostnil, možné příští dny se zalévaly slunečním jasem. Zkrátka filmová idylka (méně nápadité režie) začátku jakéhokoliv žánru. Blažená nevědomosti o nevyhnutelných příštích minutách a příštích nemožných pádech.

 

Tvrdé přistání se naštěstí netýkalo nás, „jen“ Jarova vozíku, ale ten jsou doslova Jarovy nohy. Stručně řečeno katastrofa. Vidina příštích dnů se zamlžovala čím dál jasněji. Vesele nás vítala snad jen SMS místního operátora.

 

Jednání v cizí zemi na letišti – řečeno obšírněji – hotová katastrofa. Náš jediný osobní asistent tablet zalapal po internetu. Personál letiště měl v očích nehranou bezradnost nad naším osudem. Mým skeptickým pohledem vzato, nejspíš i proto, že Jara seděl na jejich vozíku, který byl určený pro další cestující. Já kolem popojížděla na svém, dosud nezničeném „električáku“.

 

Stejný osud, tentokrát pádu při nakládání, jej totiž čekal až cestou zpět. Tato budoucí událost nás však v okamžiku příjezdu rozhodně netrápila. V tu chvíli jsme se spíš gesty než slovy snažili vysvětlit celkem jasné, že bez náhradního vozíku dál nepopojedeme.

 

Chápavý černoch od reklamační přepážky nám prozradil přístupové heslo na internet. Asistent tablet se rozsvítil a s pomocí překladače mu přeložil nejspíš něco v tom smyslu „potřeba vozík půjčit náhradní pro invalidy elektřina“.

 

Jeho oči za přepážkou mě ujistili, že tomuto sice rozumí, ale kde se taková věc půjčuje je pro chodícího záhadou. Jak se v tom chodí nevěděli zřejmě už dřív, než vzešel náš požadavek. Mnohem víc všechny zatěžovalo „komu nás předat“, než řešení této, pro ně spíše podružné otázky.

 

Ujištění, které je zjevně šokovalo, že nás – vozíčkáře -­‐ opravdu nikdo nečeká, jsme podávali v několika jazycích a už i bez internetového překladače. Ukázali jsme na nápis na vozíku. Zadaný do vyhledávače našel výrobce a dokonce i místní pobočku.

 

Telefonáty s pobočkou sice vyřizovalo několik střídajících se zaměstnanců přepážky, ale po několika hodinách čekání bylo víc jasné než nejasné, že vozík bude. Mezitím náš asistent tablet, pravda s vydatnou pomocí internetu i Jary, našel někoho, kdo nás naloží a odveze do hotelu.

 

Sláva civilizaci, kola se točí a my se s tím vším zas vezeme. Před hotelem nás čekal „zapůjčený elektrický vozík“ a další černoch. Předal vozík, nabíječku i doklady, ze kterých bylo zřejmé, že letecká společnost za nás zaplatila kauci za vozík, za kterou bychom u nás prakticky koupili nový a možná lepší než byla „zapůjčená plečka“.

 

Dodnes vlastně dlužíme poděkování zaměstnancům reklamační přepážky letiště, počítačově záchranné síti internetu a lidem, kteří prostřednictvím něj sdílí, v určitém okamžiku pro někoho vždy zásadně důležité, informace.

 

Nutno dodat, že na té „zapůjčené plečce“ Jara cestoval po celou dobu pobytu. „Plečka“ na své možnosti neuvěřitelně „šlapala“. Rozhodně vše vydržela a viděli jsme určitě víc, než bylo plánováno. Prožité dobrodružství nás inspirovalo, zažité trable posílily radost z toho, co přišlo. Jak jsem už předeslala výše, samozřejmě ne všechno, co v budoucnu přišlo, je důvod
k jásání, ale pokud můžu doporučit – nebojte se. Dobře to dopadne. Hledat a nevzdat to se vyplatí všude ‐ i na internetu, tak jen vstříc dobrodružství.