Alexandr Zvonek: Časosběr

13.03.2016 10:02

Polovina devatenáctého století. Nejsem na světě. Ani moji rodiče, ani pra, praprarodiče. Je vynalezen telefon. Věc, v jakou doteď nikdo nevěřil. Věc, která se stala synonymem příkoří, které je neslyšícím činěno na poli technologií a komunikace.

 

Sedmdesátá léta dvacáté století. Na světě ještě stále nejsem, ale moji rodiče už ano. Telefon už je normální věc. Telefonní budky jsou běžné. Někdo má telefon doma. V Americe již znají psací telefon pro neslyšící. No jo, Amerika.

 

Polovina sedmdesátých let. Jsem tady! Podle všeho (také podle doktorů), slyším dost špatně. S telefony se nic nezměnilo. Ještě to pochopitelně nemohu vědět, ale nebude to už trvat dlouho, co přijdu na to, že telefon mi je, jako ostatním neslyšícím, k ničemu. O tom, že existuje nějaká Amerika nemám zatím také ani páru.

 

Polovina osmdesátých let. Chodím na základní školu. Slyším ještě hůř. Už jsem objevil tu Ameriku (mimochodem, tam už prodávají i mobilní telefony)! Objevil jsem i telefon. A vím jasně, že je to věc, která pro neslyšící nemá žádnou budoucnost. Tečka. Ale ta Amerika, hm, na té něco bude.

 

Raná devadesátá léta. Přestávám slyšet úplně. První mobilní telefony se objevují i u nás. Prý zázrak techniky. Pro mne, opakuji zase, k ničemu.

 

Polovina devadesátých let, poprvé se seznamuji s tím, čemu se říká psací telefon. Že by na tom telefonu přece jen něco bylo?! Jinak asi nikdo tady netuší, že v cizině už mají mobil, co umí poslat SMS. Co to je SMS?

 

Konec devadesátých let. Něco se stalo! SMSky zažívají boom. Mobily vibrují neslyšícím po kapsách, éter je plný krátkých zpráv. Konečně! Konec telefonní komunikační diskriminace neslyšících! Nemůže být nic dokonalejšího. Omyl.

 

Začátek nového tisíciletí. Již nemám prarodiče. Co však mám je sen. Sen má výklopný černobílý display plus minus 2 palce, vejde se tam 7 řádků piditextu a světe div se, má
i mechanickou QWERTZ klávesnici. A umí WAP! Primitivní internet v mobilu. Pomalý strašně. Drahý dvojnásob. Sci-fi se stává realitou! Nic lepšího už doopravdy být nemůže. Zase omyl.

 

Polovina první dekády dvacátého prvního století. Mobil fotí, natáčí video a umí je poslat někomu jinému. MMSky! Posílají se zprávy ve znakovém jazyce. No, mýlil jsem se, je to ještě lepší, uznávám.

 

První dekáda tisíciletí. Přichází éra smartphonů. Dějí se věci, které jsem si ještě před pár lety nepředstavoval ani v nejdivočejších snech. Chatujeme online. Posíláme videa nebo se přímo bavíme online ve znakovém jazyce! Stahujeme všemožné aplikace. Zvukoměry. Hlásiče zvonku, hlásiče pláče dítěte, hlásiče požáru… Přepis mluvené řeči stejně jako online tlumočnický servis je dostupný přes mobil. Pokrok! Svoboda!

 

Polovina dvacátého prvního století. Moji rodiče již nejsou. Komunikátor, jehož průkopníkem byl smartphone, nahradil neslyšícím uši. Nejen že všemožné aplikace jsou spojeny
s kochleárními implantáty, sluchadly, samy se synchronizují s okolními zvukovými podněty
a nastavují parametry ideálního poslechu. Samozřejmý je automatický přepis mluvené řeči
s integrovaným překladačem do jiného mluveného jazyka. Stejně tak je již běžný autonomní překlad mluvené řeči do několika nejrozšířenějších znakových jazyků a aplikace pro obousměrné odezírání.

 

Konec dvacátého prvního století. Na světě již nějaký čas nejsem. Speciální senzory
v biokomunikátorech snímají znakový jazyk a dekódují jej do psané podoby. Nebo jej přímo překládají do mluvené řeči. Volba vstupního jazyka je automaticky detekována dle pohybů uživatele, volba výstupního jazyka je volitelná (dostupná zatím není kreolština, svahilština, chippeva a několik dalších málo frekventovaných jazyků). Holografický 3D avatar - tlumočník začíná být standard, stejně jako automatické tlumočení hudby.

 

Polovina dvacátého třetího století. Na světě nejsem už dávno. Technologie opět pokročily. Ale neslyšícím již neslouží. Neslyšící již nejsou. Genetická medicína, moderní biofarmacie
a biotechnologie totiž pokročily také. Je to tak dávno. Tak dávno, co byl vynalezen telefon.
A nikdo tenkrát nevěřil, že…