Pěší pouť na vozíku: Zbavit se pocitu, že jsem břímě

Do Santiaga de Compostela, nejvýznamnějšího evropského poutního místa, dorazí každý rok 200 tisíc lidí. Ladislava Blažková to zvládla taky. Příběh o touze po svobodě a dobrodružství by mohly vyprávět stovky českých poutníků. Ona ale nešla po svých. Jela na vozíku. O své cestě povyprávěla Ladislavu Ziburovi z magazínu Reportér.

Svému vozíku říkáte „kriplkára“. Mají lidé pochopení pro takový humor?

Ne vždy. Zjistila jsem, že leckomu vadí, když boříte jeho zažité stereotypy. Společnost tak nějak očekává, že by vozíčkář měl být smutný a sedět doma v teplácích. O to víc mě baví tyhle předsudky bourat.

Byl i tohle motiv vaší pouti do Santiaga?

Ale kdepak, to bylo dílo náhody. Má kolegyně Katka (Ladislava pracuje jako tisková mluvčí Ligy vozíčkářů, pozn. red.) jednou přišla do kanceláře a řekla: „Holky, jdu pěšky do Santiaga. Kdo půjde se mnou?“ Přihlásila jsem se já a Aneta. A bylo rozhodnuto. Tedy, že Katka s Anetou půjdou, já pojedu. Vůbec jsme neřešily, že by vozík mohl být problém, od začátku nám to přišlo jako prima nápad.

Mohla byste takovou cestu podniknout i úplně sama?

To by nešlo, moc toho nenajezdím. Jedna ruka mi skoro nefunguje, takže bych se jen točila dokola. Ale ta druhá, s tou bych mohla klidně i trhat kytičky.