Omezit, nebo ponechat práva klientů domovů pro zdravotně postižené?

Jan BENEŠ, moderátor
Ve třítisícových Vejprtech na Chomutovsku žije zhruba 300 klientů domovů sociální péče. Polovina z nich je umístěna v domovech pro zdravotně postižené. Jde většinou o lidi trpící schizofrenií. Na konci ledna ve Vejprtech klienti jednoho z domovů způsobili požár, který nepřežilo 8 lidí. Vedení sociálních služeb ve Vejprtech a tamní radnice teď chtějí otevřít debatu o tom, jestli omezit práva klientů domovů pro zdravotně postižené. Příjemný poslech přeje Jan Beneš.

Jan BENEŠ, moderátor
Vejprty na Chomutovsku, příhraniční horská obec obklopená lesy a loukami Krušných hor s více než 3000 obyvateli tvoří na první pohled jedno město s německým Bärensteinem. Čechy od Německa dělí jen hraniční potok. Ve druhé polovině dvacátého století sem komunistický režim posílal zdravotně a mentálně postižené, aby se ztratili z očí obyvatel v socialistickém Československu. 10 % obyvatel Vejprt proto dodnes tvoří právě klienti domovů sociální péče. Žijí v celkem 16 budovách rozesetých po celém městečku. Klientů domovů pro zdravotně postižené je více než 150. Pokračuje starostka Jitka Gavdunová z ODS.

Jitka GAVDUNOVÁ, starostka Vejprt /ODS/
Nám ty domovy po vlastně revoluci byly dány do správy, takže my jsme moc velkou volbu neměli. Máme v naší sociální správě 16 domovů a máme kolem 300 klientů.

Jan BENEŠ, moderátor
Zajímalo mě, jací klienti v domovech žijí. Odpovídá ředitel městských sociálních služeb Viktor Koláček.

Viktor KOLÁČEK, ředitel Městské správy sociálních služeb
Vzhledem k tomu, že máme kromě dvou budov všechny bariérové, to znamená, že nemáme výtahy, tak většina našich klientů je mobilních s minimem zdravotního postižení a dalo by se říct, že téměř většina kromě domovu důchodců, kapacita 18, mají nějaké mentální postižení. My jsme minulý rok dělali takový audit kompetencí, co kdo je schopen, a podle toho jsme je právě sestěhovávali do těch jednotlivých domů, kterými disponujeme. A je to různé. Určitě je veliký rozdíl mezi DOZP, domem pro osoby se zdravotním postižením, a domovy se zvláštním režimem. Domovy se zvláštním režimem jsou fyzicky, aspoň ten 1 domov, velmi dobře na tom. Chodí i po městě. Nicméně schizofrenie je právě hlavní diagnózu, kterou máme.

Jan BENEŠ, moderátor
Na konci ledna letošního roku se ve Vejprtech odehrála tragédie. Podle šetření policie někdo z klientů založil v brzkých ranních hodinách požár ve společenské místnosti domova pro zdravotně postižené Kavkaz. Policie stále neřekla, jestli se jednalo o nehodu nebo záměr. Při požáru se udusilo kouřem 8 klientů domova. Vedení městských sociálních služeb spolu s vejprtskou radnicí teď chtějí rozevřít debatu o tom, jestli by se klientům domovů pro zdravotně postižené neměla omezit práva. Vysvětluje ředitel městských sociálních služeb ve Vejprtech Viktor Koláček.

Viktor KOLÁČEK, ředitel Městské správy sociálních služeb
Vemte si svoboda pohybu. Já sám osobně jsem jako rozhodně přítel nezavírat klienty v domovech. Nicméně volný režim, který zrovna v tom Kavkazu určitě byl i předtím a bude i nadále, s sebou nese to, že kdokoliv cokoliv může přinést. Já nemám žádný systém vnitřní kontroly, vstupní kontroly, rámu, abych odebíral. To znamená, že jedna věc je, že nemůžu mít pod kontrolou všechny věci, které klient přinese do domova. Když zjistím, že někdo něco má a teď opravdu je to tenký led, pokud zjistím, že klient má zapalovač a má ho uvnitř domova a neiniciuje požár, to znamená, neškrtá si, tak je to jeho majetek, který já ze zákona mu nemůžu brát, zcizit, zabavit. A pak si musíme říct, jak ochránit práva ostatních klientů, pokud jsme v tomto režimu.

Jan BENEŠ, moderátor
Regulace práv klientů domovů pro zdravotně postižené by měla nastat i podle starostky Vejprt Jitky Gavdunové z ODS.

Jitka GAVDUNOVÁ, starostka Vejprt /ODS/
Podle mého názoru, pokud se jedná o klienty, kteří jsou mentálně postižení, neboli jinými slovy se říká, že jsou to děti v dospělém těle, tak nevím, který z rodičů dá svým dětem na hraní sirky nebo zapalovače. To, že oni vypadají jako dospělí lidé, neznamená, že jako máme k nim jako k dospělým lidem přistupovat. Mně přijde trošku paradox, že bohužel po tom tragickém požáru jsem zaslechla, co všechno by se mělo změnit, více ošetřovatelů na počet klientů, bezpečnostní opatření typu hlásiče a podobně. Nezdá se vám naprosto jednoduché řešení zabránit těmto postiženým lidem, aby měli možný předmět vzniku toho požáru, a to jsou ty sirky a zapalovače? Zažila jsem období, kdy byly klecová lůžka, kdy klienti samostatně nemohli chodit a teď po tolika letech zažívám, že se volně pohybují po městě. Mně přijde, že špatně to bylo tenkrát a špatně je to i nyní. Já osobně bych viděla někde zlatou střední cestu.

Jan BENEŠ, moderátor
Podle Gavdunové riziko požáru není zdaleka jediné. Klienti domovů pro zdravotně postižené se často setkávají se zneužíváním, a to ze strany některých skupin obyvatel města.

Jitka GAVDUNOVÁ, starostka Vejprt /ODS/
Klienti se vrací velmi často okradení, velmi často zneužívaní. Myslím tím naštěstí finančně. Zaberou důchod, za 2 dny ho nemají, protože si je vytipuje skupinka jiných lidí, kteří ví, jak s nima mají jednat, a přijdou bez peněz. Ty klienti jsou vystaveni velkému riziku a paradoxně i my, viz tento požár. Jak přijdou k tomu ti, co zemřeli? Kde jsou práva těch mrtvých? Já si myslím, že toto by mělo spustit opravdu diskusi, ale diskusi věcnou.

Jan BENEŠ, moderátor
V domově Kavkaz, ve kterém došlo k tragickému požáru, žilo zhruba 30 klientů. Trendem v sociálních službách je od roku 2009 rušení větších domovů pro zdravotně postižené. Namísto nich vznikají komunitní místa pro 12-18 klientů. Ti docházejí na terapie nebo za různými aktivitami. Stejně je tomu například v Ústí nad Labem, kde je na celém území města a v sousedních Teplicích rozmístěno 6 domovů, kde žije více než stovka zdravotně postižených. Práci s klienty popisuje ředitel zařízení Pavol Dobiš.

Pavol DOBIŠ, ředitel domovů pro osoby se zdravotním postižením Ústí nad Labem
Na domácnosti bydlí 6 klientů. Chodí tam stálí zaměstnanci, který se nemění. Část klientů odejde pryč za prací, část klientů do terapeutické dílny a třeba zůstanou 2-3 klienti, kde může být větší individuální práce. Pokud je domácnost pro 6 klientů, tak vlastně pracujou tam 4 zaměstnanci, ne najednou, ale ve směnách. V noci slouží jeden.

Jan BENEŠ, moderátor
Pro práci v komunitách s menším počtem zdravotně postižených klientů je ale zapotřebí více zaměstnanců. Potvrdil mi to ředitel ústeckých domovů pro zdravotně postižené Pavol Dobiš.

Pavol DOBIŠ, ředitel domovů pro osoby se zdravotním postižením Ústí nad Labem
V roce 2009 při začátku transformace nebo změn jsme měli 66 pracovníků přímé péče - sociální pracovník, pedagog, zdravotní sestra, pracovník v sociálních službách. Teď jich máme 105.

Jan BENEŠ, moderátor
Tedy téměř dvojnásobek. Podobně dobrou zkušenost se snižováním počtu klientů v jednotlivých domovech a tvorbou komunit s vyšším počtem zaměstnanců mají i jinde, například v Tuchořicích na Lounsku nebo v Litvínově na Mostecku. Stejně jako Pavol Dobiš z Ústí nad Labem i vedení dalších domovů pro zdravotně postižené zásadně nesouhlasí s tím, aby se klientům domovů pro zdravotně postižené omezovala práva.

Pavol DOBIŠ, ředitel domovů pro osoby se zdravotním postižením Ústí nad Labem
V žádném případě. Každý klient je občan této republiky, je způsobilý k právům, ale na základě svého postižení je omezen k určitým právním úkonům. Obvykle to bývá ve smluvních vztazích, zacházení s penězi a případně další podle stupně postižení, ale to je výhradně a výhradně věc soudu.

Jan BENEŠ, moderátor
S tím souhlasí i vedení sociálních služeb ve Vejprtech na Chomutovsku. Jenže problémy, které řeší jinde, jsou ve Vejprtech koncentrované do rozměrů, které jinde neznají. Pokud je na celém Ústecku více než 100 klientů domovů pro zdravotně postižené, tak v třítisícových horských Vejprtech jich je ještě o polovinu více. Není tam možnost pro všechny klienty zajistit vhodný druh terapie a aktivit. Nejbližší města jako Chomutov, Klášterec nad Ohří nebo Kadaň jsou vzdálená 30 km přes kopce a lesy Krušných hor. Je obtížné sehnat personál, který by na takovou vzdálenost dojížděl. V sociálních službách pracuje ve Vejprtech téměř 10 % obyvatel. Zbylí dojíždějí za prací do Německa. Samotné Vejprty navíc nemají dostatek peněz, aby mohly přebudovat stávající budovy pro desítky klientů na menší komunitní centra. Jinými slovy, nikde v republice zřejmě není tak velká koncentrace zdravotně postižených na tak malém a odlehlém místě. Vejprty se proto snaží věc řešit po svém, vysvětluje ředitel tamních sociálních služeb Viktor Koláček.

Viktor KOLÁČEK, ředitel Městské správy sociálních služeb
Jak se chovat k různým skupinám klientů? To je zásadní věc. My nemůžeme říct, že DOZP u nás je 153 lidi třeba. Ale je to od člověka imobilního, který nevnímá okolí, po kluka, kterýho byste nepoznal, že je v DOZP. Ale v současné právní normě je to stejný klient, který by měl mít jakoby stejná práva. To je velký jakoby problém. My v projektu, který jsem napsal minulé léto a teď budeme 2 roky dělat "Cesta změny", chceme rozškatulkovat naše klienty a nastavit jejich pobyt, jejich službu tak, abysme minimalizovali rizika. Většina inspekčních zpráv, který u nás byly 3×, končila tím, že musíme pracovat s riziky, ale teď jde o to, co to znamená. Teď jsme pracovali s riziky, ale dopadlo to špatně.

Jan BENEŠ, moderátor
Mým hostem ve studiu je Miroslav Andrt, radní pro sociální problematiku Ústeckého kraje z ČSSD. Hezký den.

Jan BENEŠ, moderátor
Tak v reportáži jsme slyšeli, že Vejprty chtějí rozvířit debatu o tom, jestli omezit nebo ponechat práva klientů takzvaných DOZP. Zajímalo by mě, jaký vy na to máte názor?

Miroslav ANDRT, radní pro sociální problematiku Ústeckého kraje /ČSSD/
Tak nezvolili jste úplně jednoduché téma, protože je pravda, že v posledních, dá se říct, 20-30 letech se naše společnost vydala cestou právě transformovat ty tradiční sociální ústavy různě vnímané, ať už pro tělesně postižené, duševně nemocné, lidé s různými poruchami chování, a vlastně hledat nějaký lidštější způsob blízký běžnému životu. Já si troufám tvrdit, že proti tomu případu ve Vejprtech je desítky, ba stovky úspěšných příkladů různých forem chráněného bydlení, kde s určitou podporou řada těch klientů dokáže žít v celku samostatný a plnohodnotný život. Takže chápu sice Vejprty, protože tam je potřeba si uvědomit, že je to určité dědictví minulosti, kdy ve městě, které čítá necelých 3000 obyvatel, máme takhle rozsáhlé zařízení, které tam historicky vzniklo, odkládali se tam velice problémoví klienti, tím jak to bylo v Sudetech v pohraničí, a dneska vlastně, když to má to zařízení kapacitu téměř 300 klientů, tak si přepočítáte, že to je 10 % de facto té populace, což se vymyká všem normalitám. Takže chápu, že Vejprty s tím mají specifický problém. Ale pak je to spíš na zamyšlenou, jestli v takhle malém městečku má být takhle rozsáhlé množství klientů, které si, troufám tvrdit, určitě větší část z nich by nějakou tu formu chráněného bydlení dokázalo do budoucna využívat.

Jan BENEŠ, moderátor
Samotné Vejprty se tomu principu rozdělení těch klientů do menších skupin nebrání. Ta praxe opravdu ukazuje, že to funguje, ať už v Ústí nad Labem, v Tuchořicích nebo v Litvínově na Mostecku. Tam tou cestou se jde, byť je to dlouhá cesta, je to dost finančně náročná záležitost. Náročná i na pracovní síly, protože lidé v té sociální sféře nejsou. Ale právě jak jste zmínil, Vejprty jsou velmi specifické tím, kolik tam těch klientů je na malém prostoru. Je třeba debata v rámci Ústeckého kraje o tom, jak tu situaci tam řešit? Jestli nějakým způsobem ty klienty rozmístit i třeba do jiných zařízení v kraji, což ale by také nemuselo být jednoduché, protože ti lidé tam jsou 30-40 let?

Miroslav ANDRT, radní pro sociální problematiku Ústeckého kraje /ČSSD/
Ta otázka je velmi na místě. Je to i otázka na vedení města. Těch vyjádření, které byly, tak v podstatě dávaly na druhou stranu najevo, že město Vejprty o ty klienty stojí, chtějí tam mít takovýhle rozsah služby. Takže to je jedna rovina, jak se k tomu postaví ta samospráva. Já si dovedu představit, že prostě jde výhledově tyto služby poskytovat i v jiných místech, v jiných městech třeba větších a tím trošku rozředit ten problém. Ale obávám se opravdu toho, že pokud by to vyvolalo debatu plošně teď omezovat práva lidí, kteří splňují ty podmínky třeba toho chráněného bydlení, tak si myslím, že se opravdu vracíme nějakých 20-30 let zpátky, a to by proto tu naši společnost nebyl vhodný signál. A dokonce si dovolím tvrdit, že když to trošku doženu ad absurdum, tak ani mezi běžnou populací neumíme zabránit tomu, aby se našel občas nějaký šílenec, který potom vtrhne někam do nemocnice, tam postřílí lidi, který mu zrovna přijdou do cesty. Takže to, že tady jsme v nějaké skupině rizikových klientů, je pravda, na druhou stranu, jestli u někoho jsou a tady co mám informace, byl i klient, u kterého se dlouhodobě jevily nějaké sklony k zakládání požárů, tak prostě je to o spíš individuálním přístupu k tomu konkrétnímu klientovi, o nějakém nastavení, o intenzivní sociální práci s ním, než o nějakém plošném zakazování práv lidí, kteří dokážou žít vcelku normálním životem.

Jan BENEŠ, moderátor
Posloucháte pořad Zaostřeno Českého rozhlasu Plus dnes na téma: Omezit, nebo ponechat stávající práva klientů domovů pro zdravotně postižené? Hostem ve studiu je Miroslav Andrt, radní pro sociální oblast Ústeckého kraje z ČSSD. Vedení sociálních služeb ve Vejprtech zmínilo problém, který může být v tom rozsahu i možná závažnější, i když tam asi nejde o život. Jde o to zneužívání těch klientů, kdy pokud tito lidé mají vlastně volný pohyb po ulicích po městě, tak je opravdu asi velmi snadné se s nimi seznámit, je velmi snadné je přemluvit k tomu, aby opatrovnictví třeba změnili z města, z radnice na nějakou konkrétní osobu, která následně pobírá veškeré ty dávky. Samozřejmě jak už tomu tak bývá, často se k tomu klientovi potom ty peníze nedostanou. Není třeba tam nějaké speciální ochrany, ať třeba v rámci nějaké metodiky či vyhlášky?

Miroslav ANDRT, radní pro sociální problematiku Ústeckého kraje /ČSSD/
Bohužel ta koncentrace, ten poměr opravdu těch klientů vůči běžnému obyvatelstvu je asi abnormální a vymyká se zbytku republiky, takže tam je to spíš opravdu na dlouhodobější systémové řešení, ale na který musí na druhou stranu ta radnice přistoupit. Jinak si troufám tvrdit, že zase ano, tohle se může dít i ve městech, kde třeba ta koncentrace klientů není taková, protože ty lidi je v pořádku, že se pohybují. Já znám případ i zařízení, která nejsou ani Ústeckého kraje ani samosprávami, dám takový konkrétní třeba z Terezína, kde je takovéhle velké zařízení, které provozuje Magistrát města Prahy, takže i třeba Praha má takovéhle organizace, které jsou v našem kraji. A také jsme se tam setkali s řadou debat o tom, že ti lidé chodí v té chvíli po tom městě, jsou divní, žebrají, někdy přijdou do styku i zrovna, kde tam jsou cizinci. Je to správně? Je to špatně? Já si troufám tvrdit, že správně to je, že ten volný pohyb mají, ale spíš si myslím, že to je i otázka té sociální práce na obcích. My jsme se té problematice docela věnovali teďka v souvislosti s připravovanou novelou zákona o sociálních službách. A tam se velmi i debatovalo o tom, jestli právě nastavení toho systému opatrovnictví, toho, že by na obcích měly být garantované úvazky a platy lidí, kteří se budou z pozice té samosprávy a přenesené působnosti, to znamená z hlediska státní zprávy, té sociální práci věnovat, budou v tom terénu, budou to znát, tak je to o tom, aby naopak ty města měly dostatek peněz na to a mohly mít tyto kvalifikované lidi, kteří to mohou v tom terénu podchytit a těmto negativním jevům postupně bránit.

Jan BENEŠ, moderátor
Už jsme několikrát zmínili, že Vejprty jsou skutečně unikátní. Z hlediska Ústeckého kraje je to výzva pro to nějakým způsobem tu situaci tam řešit? Ať už finančně, ať už, dejme tomu, zvýhodněním pracovníků, kteří by tam chtěli nastoupit do sociální služeb, protože i ta personální otázka je tam velmi důležitá.

Miroslav ANDRT, radní pro sociální problematiku Ústeckého kraje /ČSSD/
Je to velice citlivé téma. Na druhou stranu ta transformace psychiatrické péče tady nějakým způsobem postupuje a ty možnosti vytipovat vhodné objekty a vhodné zařízení v jiných městech, které třeba i mají větší množství lidí vzdělaných v této oblasti, tak je nabíledni. Ale znovu říkám, záleží hodně teď na přístupu vejprtské radnice. Já bych zase Vejprtům nekřivdil. Byl jsem informován, že i oni v minulosti podávaly několik projektů třeba i z evropských peněz, kde už chtěli částečně ta svoje zařízení transformovat na vhodnější formy, kde by nebylo tolik klientů pohromadě, bylo by to více rozloženo v prostoru to poskytování služeb. Nicméně řada těch větších projektů jim nevyšla. Teďka připravují další vlnu. Držím jim palce, aby byly v tomto úspěšnější. Mají šanci na to získat. Ale opravdu je to i o třeba psychiatrických zařízeních. Máme tady v rámci kraje třeba 2 psychiatrické léčebny v Beřkovicích a v Petrohradě. I tam to vyvolává nějaké...ta vyšší koncentrace těchto klientů vyvolává debaty. I zde je nějaká snaha postupně ty klienti, kteří si to mohou dovolit, tak je nějakým způsobem někam přemístit, kde prostě nebude jich takové množství, protože jsou to často i menší vesnice, menší obce. Na druhou stranu to ale taky přispívá těm obcím do rozpočtu, protože za ty klienty dostávají podíl na rozpočtovém určení daní, takže troufám si tvrdit, že to je velká debata, která tady do budoucna bude muset být mezi Ústeckým krajem, který garantuje sociální služby a jejich síť, a právě tou místní samosprávou o tom, jakou mají představu, že by ten rozsah služeb měl v jejich místě být poskytován.

Jan BENEŠ, moderátor
Říká Miroslav Andrt, radní pro sociální oblast Ústeckého kraje z ČSSD. Požár ve Vejprtech si vyžádal 8 mrtvých. Velká debata se rozvířila i o tom, do jaké míry v takových domovech pro zdravotně postižené zajistit protipožární ochranu. To je téma pro některé z příštích pořadů Zaostřeno Českého rozhlasu Plus. Hezký den vám přeje od mikrofonu Jan Beneš.