Jak se jezdí na kolečkách mezi hamburgery a hranolky

Jiří Mařan je od 14 let na vozíku. Tu pravou práci pro sebe hledal tak dlouho, až si ho nakonec našla sama. Potkáte ho za pultem restaurace McDonald’s v Teplicích.

Do teplického McDonaldu vchází jeden hladový zákazník za druhým. Nejprve se všichni podívají nahoru na poutače s nabídkou, pak jejich pohled sjede níž. Ještě o něco níž než obvykle. Za pokladnou totiž sedí mladík na invalidním vozíku a čeká na jejich objednávky. Nikoho ze zákazníků to nepřekvapuje a nakloněni přes pult hlásí, co všechno si dají k jídlu a pití. Třiatřicetiletého Jiřího Mařana "štamgasti" znají, pracuje tu už pět let.

"Nemyslete si, že mu tady nějak ulevujeme, má stejné podmínky jako kterýkoli jiný zaměstnanec. Snad jen, že nemůže pracovat v kuchyni. Vykrývá tedy půl ranní a půl odpolední směny. Je skvělý a všichni v týmu ho mají rádi," chválí Jiřího jeho šéfová Simona Jandorová.

K ní se hned přidávají další dvě mladé kolegyně: "S Jirkou se pracuje výborně, jakmile má na kase chvilku volno, hned nám všem pomáhá, točí nápoje nebo balí jídlo." Jiří se usmívá: "To se dobře poslouchá." Horší už je to s jeho vyprávěním o tom, jak dlouho a složitě zaměstnání sháněl.  

Jak jste si v dětství představoval své budoucí povolání?
  Když mě pustili obvyklí popeláři a kosmonauti, chtěl jsem jít na hotelovou školu. Jenže ve čtrnácti letech jsem skončil na vozíku a všechno bylo jinak.  

Jak se to stalo?
  Infarkt míchy. Během třiceti minut jsem přestal chodit. Když jsme se z toho doma vzpamatovali, přihlásil jsem se na obchodní akademii tady v Teplicích. Dokončil jsem ji a začal si hledat práci, což právě zde nebylo vůbec jednoduché. (V Ústeckém kraji bývá tradičně nejvyšší nezaměstnanost v republice, podobně jako v...