Cheb – V našem státě žije bohužel mnoho lidí ať už s mentálním nebo jakýmkoliv postižením a tito lidé mají stejná práva jako všichni ostatní, a já jsem se rozhodl pokusit se o alespoň malou pomoc.
Sám žiji s dětskou mozkovou obrnou – vadou řeči a chůze. Od roku 2010 se za pomoci mých přátel snažím o výrazné změny k lepšímu životu lidí, kteří to potřebují a kvůli svému handicapu nejsou sami schopni takové změny ovlivnit. Lidé, kteří jsou mými přáteli, se handicapovaným věnují již řadu let.
Tyhle změny se díky lidem z chráněných dílen Joker, Jaroslavě Buchnerové, a z Vyšší odborné školy v Chebu, Lucii Polákové, se kterými spolupracuji, dokáží realizovat. Za tyto úžasné lidi jsem velice rád, jsem na ně moc hrdý, protože to, co dělají, je opravdu k nezaplacení. Jsem rád, že se těmto lidem věnují s láskou a opravdu naplno.
V roce 2010 jsem přišel za redaktorkou Chebského deníku, která se věnovala handicapovaným, s nápadem změnit život lidem s postižením. Nejprve jsem chtěl uspořádat benefiční koncert na podporu postižených. Tento nápad se redaktorce velmi líbil, ale bohužel jsme zjistili, že zákony nám to neumožní,atak jsme náš plán museli smutně ukončit. Následně nato jsem dostal nápad druhý, kvůli věci, kterou jsem viděl jako největší problém zde u nás v Chebu. Tento problém se týká i mě. Lidé s postižením se na Chebsku nemají kde scházet! Proto jsem se tento pro mě závažný problém chtěl pokusit vyřešit! Problém jsem proto projednal s panem Robertem Plachým, který se postiženým také věnuje. Je ředitelem Správy zdravotních a sociálních služeb v Chebu. Tomu jsem svůj problém a plán řekl, a i když přislíbil pomoc, více méně mi přišlo, že mě od tohoto nápadu odrazuje. V té době jsem již pochopil, že to padne na mě. Vyznělo to tak, když něco chceš, a také pro sebe, tak si to zorganizuj, prostě starej se. Z toho jsem tehdy úplně nadšený nebyl. Já se přesto nevzdal, protože jsem věděl, že toto je pro nás důležité. Přišel jsem proto zpět za redaktorkou Chebského deníku s výrokem pana Plachého. Obrátil jsem se také na paní Jaroslavu Buchnerovou, se kterou jsme náš nápad probrali důkladně a rozvážně. Jaroslavě se tento nápad velice líbil a dohodli jsme se na realizaci. Poté vznikl nápad vybudovat kavárnu Joker, který jsme úspěšně zrealizovali, i když jednoduché to nebylo. Ale místo, kde se handicapovaní, ale i zdraví lidé mohou setkávat,máme již i v Chebu. Za což jsem velice rád, protože se tím splnil můj sen a kavárna přesně naplňuje smysl a úspěšně funguje.
Co bych chtěl všem říct, je to, že pokud zdraví mají handicapované děti a bojí se je začlenit do reálného života z důvodu nepochopení druhých, tak se nebojte! I když je dnešní svět krutý a život drsný, určitě je dobře své postižené děti co nejvíce začlenit do společnosti lidí, kteří jsou zdraví! Mluvím z vlastních zkušeností, které byly opravdu hodně drsné, ale je mi už 24 let a jsem díky svým rodičům Lence Leskovjanové a Rostislavu Leskovjanovi rád, že mě, i když to pro ně nebylo vůbec lehké, vypracovali tam, kde jsem dnes. Dnes díky nim dokážu žít úplně sám a nikoho nepotřebuji, to nepotřebuji, myslím nebýt na nikom závislý! Co bych se ale ještě chtěl pokusit více změnit a zlepšit, je, aby pro tyto lidi existovala láska, hlavně aby ji mohli lehčeji nacházet, protože sám vím, jaké je to lásku nemít a žít sám! Jsem zastáncem přísloví: lásku potřebují všichni, a i když je boj těžký, přesto se bojovat vyplácí, a i já stále doufám a věřím v zázrak, který přeji všem i sobě!
V neposlední řadě bych chtěl svým jménem poděkovat všem lidem, kteří ať už mně, vám, nám všem handicapovaným pomohli a pomáhají. Měnit svět postižených a pomáhat je dobrý skutek, proto bojujme, abychom mohli být hrdí na to, co jsme dokázali a ještě dokážeme! Protože být odlišný je normální!
V roce 2010 jsem se rozhodl vytvořit webové stránky, na kterých shromažďuji veškeré informace a dění o postižení. Na těchto stránkách se můžete dočíst mnoho zajímavého. www.handicapovanylukas.
webnode.cz
Foto: Lukáš Leskovjan