Rekordní česká výprava absolvovala koncem dubna mezinárodní Grand Prix v marockém Rabatu, velká část sportovců pak mítink označila za organizační chaos. Výjimkou nebyl koulař Martin Adamčík, který však přes nepříznivé podmínky přivezl bronz i nové osobní maximum.
Závody v Maroku jsou pro české barvy tradičně oblíbenou destinací, což potvrdila účast jednadvaceti sportovců. Letos se ovšem jubilejní desátý ročník poprvé přesunul z Marrákeše do Rabatu a změna dějiště přinesla řadu komplikací.
Tréninkový stadion postrádal vrhačský kruh i platformy pro sedící závodníky, hotel nebyl připravený na nával sportovců a jídlo opakovaně docházelo.
I z těchto důvodů řada reprezentantů popisovala, proč v africké metropoli nemohla podat ty nejlepší výkony.
Adamčíka, který před sezonou přestoupil z Pardubic do Ostravy, navíc od začátku sezony trápila četná zranění. Přesto posledním pokusem v závodě koulařů kategorie F63 (amputáři v dolní části těla, pozn. red.) překonal osobní rekord. Vrh dlouhý 11,97 metru mu navíc vynesl přes osm set bodů.
Během rozhovoru následně prohlásil, že hodlá útočit na dvanáctimetrovou metu.
Příležitost bude mít už v neděli 3. května, kdy ho čekají závody v Pardubicích, poprvé od jeho přestupu.
Rozhovor s Martinem Adamčíkem:
V Maroku šlo o tvůj první zahraniční výjezd sezony. Jak jsi spokojený?
„Očekávání bylo mnohem vyšší. Z pohledu organizace to byla hrůza, katastrofa. Výkon se mi povedl a umístění bylo fajn, ale má to dost hořkou pachuť.“
Proč se podle tebe organizace nepovedla?
„V první řadě tréninkový stadion. Neměli jsme vrhačský kruh, jen diskařský, navíc bez sítě. Pro sedící závodníky tam nebyly žádné platformy a tráva byla strašně měkká, takže nebylo kam se připevnit.“
„Velkou katastrofou bylo také jídlo. Pětihvězdičkový hotel, neskutečně drahý, když jsme se dívali na Booking. Přesto jsme pořád dostávali to samé jídlo, které navíc rychle došlo. K tomu se přičetlo, že na večeři otevírali jídelnu až v jedenáct večer. Přitom už ráno v sedm patnáct vyjížděl autobus na stadion. Jediná záchrana byla, že padesát metrů od hotelu byl McDonald’s…“
Marrákeš bývala poměrně tradiční destinací s vyšším standardem. Čím to je, že se změna v Rabatu takto výrazně projevila?
„Hotel byl jednoduše nepřipravený na takový nával. Bylo nás tam sto padesát až dvě stě lidí. Co se týká organizátorů samotného závodu, neřekl bych, že to podcenili, ale dost to odflákli.“
Organizátoři navíc seškrtali disciplíny a do programu nezařadili disk, který je pro tebe hodně bodový. Jak ses s tím srovnával?
„Je to velký nezvyk, protože všude, kde to jde, závodím v kouli i v disku. Bylo to hop, nebo trop. Když to vyjde, odjedu z Maroka spokojený, když ne, nemám šanci na opravu. Nervózní jsem byl i proto, že mi o týden dřív nevyšlo první kolo Paraatletické ligy. Naštěstí to ze mě spadlo hned prvním pokusem, když jsem hodil slušný zajišťovák.“
Rekordní hod se ti podařil až posledním pokusem. Měl jsi pocit, že soutěž gradovala, nebo to byla shoda náhod?
„Náhoda to nebyla. Ke dvanácti metrům jsem v závodě dohodil už asi čtyřikrát, ale vždycky to byl přešlap. V Maroku jsem se cítil dobře nachystaný a skvěle jsem se vyspal. Kvůli organizaci nás z koridoru vyvedli moc brzy a dvacet minut jsme jen seděli. Gradovalo to do čtvrtého pokusu, kdy jsem hodil před dvanáctku, ale neustál jsem to a vypadl z kruhu. V šestém pokusu jsem to místo trefil znovu.“
Jak jsi na tom zdravotně? Letos se ti komplikace úplně nevyhýbají…
„Je to tak. Od nového roku jsem byl třikrát nemocný a před třemi týdny jsem měl zánět v noze. Je to opravdu náročné.“
Byl jsi přesto nastavený na to, že jdeš pro nový rekord?
„Byl jsem přesvědčený o dobrém výkonu. I přes problémy, které jsem měl, jsem trénoval opravdu tvrdě a poctivě. Věděl jsem, že to ve mně je. Jen jsem čekal na správnou chvíli, kdy to dokážu ustát.“
Blíže k vystoupení Martina Adamčíka v Maroku:
Fotogalerie
Kdyby tvá příprava probíhala bez komplikací, byl bys s takovým výkonem spokojený?
„Bylo by to pro mě i zklamání. Už na mistrovství světa jsem měl jeden pokus, který směřoval hodně vysoko, kolem jedenácti devadesáti, ale neustál jsem ho. Takže jsem věděl, že na to mám. Je pro mě výhoda, že se mi to teď povedlo takhle na začátku sezony. Můžu na tom stavět a hodit ještě dál.“
Vnímáš to tak, že jsi byl jedním z těch, kteří navzdory složité organizaci zvládli podat nadstandardní výkon?
„Upřímně, před soutěží jsem to nečekal. Věděl jsem, že budu bojovat o medaili, ale nepočítal jsem s ní. Měl jsem tam medailistu z mistrovství světa a několikanásobného účastníka mistrovství světa. K tomu soupeře, kterého jsem v kouli nikdy neporazil. Věděl jsem, že to bude hodně těžká soutěž. Když to vyšlo a měl jsem medaili, gratulací bylo hodně, ale nijak silně jsem to nepociťoval.“
Navíc jsi za rekordní vrh získal hodně bodů…
„Přesně tak, je to osm set bodů, vysoko nad hranicí limitu na mistrovství světa. Hlavně jsem se znovu přiblížil svému cíli, kterým je paralympiáda v Los Angeles v roce 2028.“
V neděli tě čekají závody v Pardubicích, kam se vracíš poprvé od přestupu. O kolik je teď motivace větší?
„Motivace je velká právě díky Maroku. Dokázal jsem si, že to dokážu hodit, že stačí být tři centimetry před dvanáctkou nebo na dvanácti metrech. Takže je velká šance i motivace. Obzvlášť v Pardubicích…“
