To, že se něčemu smějeme nebo nesmějeme, z nás automaticky nedělá lepší ani horší lidi

Přijde nevidomý, neslyšící a vozíčkář…

A ne, není to začátek vtipu.

Přesto si mnoho čtenářů po přečtení této věty nějakou pointu okamžitě domyslí. Někdo se pousměje, jiný zpozorní a další možná začne přemýšlet, jestli se podobným tématům vůbec sluší smát. Právě rozdílné reakce jsou však možná tím nejzajímavějším, co humor nabízí.

Češi bývají považováni za národ, který si dokáže dělat legraci téměř ze všeho. Nadsázka, ironie a především schopnost dělat si legraci sami ze sebe patří k českému humoru stejně neodmyslitelně jako hospodské debaty nebo legendární filmové hlášky. Možná právě proto nás nepřekvapí, když si někdo utahuje ze svých pracovních starostí, sportovních neúspěchů nebo každodenních problémů. Když se ale humor objeví v souvislosti s handicapem, mnoho lidí najednou znejistí.

Právě tady se často objevuje určitý paradox. Mnoho lidí si totiž handicap automaticky spojuje s vážností, překonáváním překážek nebo potřebou zvláštní ohleduplnosti. O to více je pak může překvapit setkání s člověkem, který si ze své situace dokáže udělat legraci dříve než kdokoliv jiný.

Podobně jako si svůj specifický humor vytvářejí zdravotníci, hasiči, učitelé nebo lidé pracující v kancelářích, vytvářejí si ho i lidé, kteří sdílejí podobné životní zkušenosti. Vtipy, kterým se smějí zdravotníci po noční službě, nemusí pobavit učitele ve sborovně. A to, co rozesměje hasiče během služby, může ostatním připadat zvláštní. Není proto překvapivé, že své specifické formy humoru najdeme také mezi lidmi s různými druhy postižení.

Neznamená to, že by humor dokázal vyřešit problémy, se kterými se lidé s handicapem setkávají. Neznamená to ani, že by se všichni museli smát stejným věcem. Stejně jako v každé jiné skupině lidí existují i zde rozdílné povahy, názory a hranice. Někomu je blízká sebeironie, jinému nikoliv. Někdo černý humor vyhledává, jiný se mu raději vyhne.

A právě tady se dostáváme k otázce hranic humoru. Existují vůbec? Odpověď není jednoduchá. To, co jednomu člověku připadá vtipné, může druhému připadat nevhodné. Na stejný vtip může jeden reagovat smíchem, druhý rozpaky a třetí nesouhlasem.

Mnohem zajímavější, než hledání jediné správné hranice je ale možná uvědomění, že humor není soutěž ani zkouška charakteru. To, že se zasmějeme jiným věcem než náš soused, kolega nebo kamarád, z nás automaticky nedělá lepší ani horší lidi.

Možná nás proto někdy nezaskočí samotný vtip. Možná nás překvapí spíše to, kdo ho říká. Humor však není výsadou žádné skupiny lidí. Je přirozenou součástí života nás všech.

Protože ať už chodíme po svých, jezdíme na vozíku, slyšíme, neslyšíme nebo vidíme svět jinak než ostatní, jedna věc zůstává stejná. To, že se něčemu smějeme nebo nesmějeme, z nás automaticky nedělá lepší ani horší lidi.