V předchozím rozhovoru jsme s Martinou Královou mluvili především o její práci zrakové terapeutky, o tom, jak důležité je pro ni propojovat různé obory a hledat možnosti, které člověka posunou dál. Právě potřeba tohoto přesahu ostatně stojí i za projektem, kterému se v posledních letech věnuje stále intenzivněji – Festivalem pomůcek a služeb. Ten se letos po plzeňském prvním ročníku vydává také na Moravu. Jak se z původně malé prezentace pomůcek stala akce pro lidi napříč věkem, typem handicapu i profesemi, které s nimi pracují? A co všechno stálo za vznikem festivalu, který letos 6. října zavítá do brněnského KC Semilasso?
Na začátku října budeš pořádat druhý ročník Festivalu pomůcek a služeb. Vzpomeneš si na první impulz, po kterém ses rozhodla, že něco takového sama uspořádáš?
M. K. První impulz? To se musíme vrátit asi do roku 2020/2021. Vlastně ještě více zpátky. V roli začínající poradkyně rané péče jsem se snažila hltat všechny možné informace, včetně těch o kompenzačních pomůckách apod. Chtěla jsem být kompetentní v tom poradit rodičům, kde pomůcky získat, jaké jsou novinky na trhu.
Postupně jsem začala komunikovat s jednotlivými firmami, výrobci. Okolo roku 2021 jsem dostala nápad uspořádat prezentaci pomůcek pro své kolegyně poradkyně. Mým cílem bylo dostat k nich informace o pomůckách, aby je viděly naživo, mohly si na ně sáhnout, udělat si představu čím se od sebe podobné pomůcky liší, získat kontakty na firmy.
Při rozhovoru s fundraiserkou Lenkou jsme se později shodly na tom, že by byla škoda vynaložit energii k uspořádání prezentace jen pro poradkyně a že bychom měly rozšířit cílovou skupinu i na rodiny s dětmi. Pandemie COVID nám tehdy naše plány dost změnila a posunula. Nicméně podařilo se uspořádat první ročník, malý, pouze v prostoru střediska, s asi pěti vystavovateli, přesto to stálo za to.
V roce 2023 jsme se s akcí Pomůcky pro rodiny přesunuli do Komunitního centra Matky Terezy v Praze, a to už byla jiná akce. Okolo 20 vystavovatelů, celodenní akce s hojnou účastí. Byla jsem nadšená, ale pořád jsem cítila trochu svázané ruce. Pořadatelem akce byly dvě neziskové organizace – raná péče a speciálně pedagogické centrum, tedy cílilo se stále na děti a žáky. To mi ale bylo málo! Asi se tady projevil můj přesah, kdy mám možnost pracovat i s dětmi po rané péči, tedy s těmi staršími, postupně dospělými a dnes už i se seniory. Nicméně i přes tu limitovanou cílovou skupinu jsem ráda, že se akce s pomůckami letos pod názvem Veletrh pomůcek uskutečnila znovu a že jsem před časem svou myšlenkou přispěla k založení tradice, která zůstává dál, i když já jsem pak už odešla působit jinam.
V Plzni se nikdy obdobná akce nekonala, tak jsem se rozhodla uchopit celodenní akci . Zasvětila jsem do svého nápadu i své nejbližší. Někteří se smáli, že mám zůstat snít, jiní se smáli s tím, že se těší na akci jako takovou, až někdy bude. Dobré bylo, že jsem okolo sebe měla několik jednotlivců, které tento nápad nadchl a kteří mě postupně nápadně i nenápadně postrčili dál. Na samém začátku jsme přemýšleli o vhodném názvu. Věděla jsem, že nepůjde o výstavu v jejím pravém slova smyslu a nepůjde ani o veletrh v jeho definici. Co s tím? Přemýšlela jsem o tom, že chci, aby se na akci všichni bavili, cítili se příjemně a provázela nás klidná a vlídná atmosféra. A z toho mi nejlépe vyšel jako definice akce festival.
Ráda vzpomínám na chvíli, kdy jsem se rozhodla, že půjde o festival, a zoufale jsem se snažila vymyslet název, který bude obsahovat začáteční písmena nějakých souvisejících slov nebo něco takového, abychom měli název jako celek. Probdělá noc a nic z toho. Co uděláš, když už nevíš? Musíš se o to s někým podělit. Dodnes se usmívám, když si vzpomenu na ranní telefonát parťákovi Lukášovi, kterému jsem s nadšením vylíčila, že budeme mít FESTIVAL, ale že prostě nevím, jak dál. Prostě pomůcky, ale nevím, jak je tam namontovat. A v tu chvíli se to vlastně vyslovilo samo… Bude to Festival pomůcek! A správný parťák tebe nebo situaci vždycky posune o kus dál. Takže ve sluchátku se jako reakce na: „bude to Festival pomůcek“ ozvalo „a služeb!“ A bylo hotovo. A tím se dostávám k tomu, že tady jsem mohla tvořit dle svých představ. Na festival jsem chtěla pozvat firmy a výrobce pomůcek pro všechny věkové kategorie a také pro všechny druhy handicapu. Ale to pořád nestačilo. Bylo jasné, že půjdeme ještě o kus dál, a bylo to směrem k poskytovatelům sociálních a zdravotních služeb. Zní to složitě, ale ta rovnice byla a je vlastně velmi jednoduchá a prostá:
POTŘEBUJEME POMŮCKU – KDO JI MÁ? CHCEME JI VYZKOUŠET, AŤ MÁME JISTOTU – JAK SE S POMŮCKOU PRACUJE – KDO NÁM JI POMŮŽE ZÍSKAT…
Fyzioterapeut či ergoterapeut sdělí, že je správný čas na pořízení pomůcky, třeba vertikalizačního stojanu, vozíku nebo zdravotní židličky. Firmy nám je ukážou, vyzkoušíme je. Raná péče či jiná služba poskytující sociální poradenství pomůže s tím, jak pomůcku zafinancovat nebo dofinancovat a současně jak s pomůckou posunout terapii nebo rehabilitaci zase o kus dál. A podobně bychom mohli uvést příklad u dospělých nebo starších lidí, kteří potřebují například elektronickou lupu kvůli zhoršujícímu se zraku.
Co tě na prvním ročníku nejvíc překvapilo, ať už pozitivně, nebo negativně?
M. K. Rozhodně velký zájem vystavovatelů. V počtu 41 vystavovatelů jsme dokonce jednoho z nich museli nechat stát venku (přiznávám, byl to vystavovatel s úpravou automobilu a tak byl na parkovišti před vchodem nejšťastnější) a v prostoru kulturního domu jsme obsadili i salonek restaurace, kde se regulérně vystavovalo.
Kromě zájmu vystavovatelů mě samozřejmě překvapil a ohromně potěšil vysoký počet návštěvníků. Největší radost mi však dělala zpětná vazba o výjimečné atmosféře, která festival provázela. Zpočátku jsem tomu tolik nepřikládala velký význam, ale bylo mi jasné, že když rodič najde mnoho informací pohromadě na jednom místě, je nadšen, ale o výjimečnosti atmosféry začali mluvit i ostatní lidé – vzácní hosté z MŠMT, vystavovatelé i účastníci, ale i dobrovolníci nebo kameraman, fotograf. To bylo opravdu moc milé. A v uplynulém roce proběhla několikrát informace o tom, že někdo něco viděl nebo někoho potkal právě na „tom festivalu“ a že vztahy navázané na akci dál fungují.
Pokud se chceš zasmát, tak mám jednu historku, kdy jsme s kolegou v zimě zaměřovali v rodině zdravotní židličku a paní pěstounka vznesla dotaz, že by chtěla také vědět, jaké jsou dostupné zdravotní kočárky. Tak samozřejmě, že jsem se nadechla, že dotaz zodpovím, ovšem v tu chvíli mě předběhla kolegyně z doprovázející organizace, která mi sdělila, že si tuto část doporučení vezme na starost a s paní pěstounkou to probere raději sama, protože, a teď se s námi podělila o důležitou informaci, „já jsem se v září účastnila jedné takové akce, kde všechny ty pomůcky byly, vzala jsem si letáčky, takže to vyřídíme tady potom spolu. A moc bych vám to doporučovala, protože tam na té akci bylo opravdu všechno…“ Byl to náš festival a krásná zpětná vazba. Velmi jsem si ji užila a poděkovala jsem za doporučení. Ani už nevím, jestli jsem se nakonec v závěru přiznala, že to byla moje akce.
Musím zaťukat, že mě z negativních věcí asi nenapadá vůbec nic. Snad jen to, že jsem se vysmála všem návštěvníkům z Moravy, že by chtěli festival u nich. To se z Plzně fakt nedá. A znáš takové to: „to nikdy.“ Je to tady. Netrvalo dlouho a podlehla jsem. Ovšem nejen návštěvníkům a zájemcům z Moravy, ale spikli se i někteří vystavovatelé, kteří tak dlouho hučeli a slibovali, že pomůžou s organizací, až se stalo, že 6. 10. 2026 budeme všichni stát v KC Semilasso. A bude to stát za to! Počet vystavovatelů oproti Plzni opět vzrostl. Na brněnském festivalu budeme dokonce dělat i screening zraku. Pokud se tedy někomu zdá, že nevidí zcela ostře, může z festivalu odejít s informací, jak na tom vlastně je. Ovšem nejen to. Jestli je Festival pomůcek a služeb ještě v něčem velmi významný, tak pro mě osobně rozhodně v ohromné vlně podpory a pomoci ze strany mé rodiny, přátel, kamarádů a známých, ale i lidí, kteří jsou „cizí“, nicméně velmi empatičtí a lidští. V tuhle chvíli můžu bez přehánění říci, že v oblasti pomůcek už jsme vytvořili stabilní spřátelenou skupinu, skoro rodinu, a každým rokem v ní vítáme nové „příbuzné“. A zase se dostáváme k úplnému začátku našeho prvního rozhovoru. Přesah do více oborů, propojování rodičů, pečujících, handicapovaných, seniorů, studentů, síťování kontaktů. Takže, ať jsi zdravotník, sociální pracovník, pedagogický pracovník, pečující nebo někdo úplně jiný, přijď se 6. října podívat, určitě najdeš něco nebo někoho, co nebo kdo tě osloví. Festivalová rodina bude připravena.
Odkaz na web – ZDE
