Ivan Jergl: Návštěva

31.03.2019 14:40

        Toho dne znenadání zavolal švagr Karel z Pezinku. „S dědkom to nie je dobré. Leží už druhý týždeň v Bratislave vo špitále. Teraz sa trocha zlepšil a chce, abysme ho všetci navštívili. Dojedeme pre vás, ale neviem, ako s tebou, električák nenaložíme. Ale mohol by som ťa spojit zo špitálu cez skyp. Čo hovoríš?“  Souhlasil jsem. Nechtěl jsem zatěžovat švagra ani manželku, aby mi pomáhala. Sotva  vstane, aby přesedla z vozíku do auta, a cestuje jen pod vlivem analgetika, aby přehlušila bolesti páteře a rozpadajících se kyčelních kloubů.

            Nazítří ráno je švagr na obrátku v Brně, manželka Dana mi ještě důtklivě nakazuje, abych ani na chvíli nesundával z krku mobil, protože jsem doma sám.

        Odpoledne zapípá skype. Na obrazovce pohled přes přední sklo Karlova renaultu. „Ahoj. Vidíme sa?“ „Ano,“ odpovím a sleduju průjezd známými místy: Slovenský Grob, Bernolákovo a Bratislava, nemocnice Kramáre. Karel s čelovkou komíhavě zabírá nemocniční chodbu, interna. Jde najisto do pokoje. Spolu s manželkou Vierou a tchýní, doprovází Danu na mechanickém vozíku. Otevírají dveře.“Pán Horňák tu nie je?“ Karlovi se nepatrně zadrhne hlas. Stáhne se mi hrdlo. Příští rok bude mít tchán 90 a urputně si přeje dožít se tohoto jubilea. Přepadlý muž s kapačkou odpovídá, že ho před chvíli nahonem odvezli i s postelí. Sedím v Brně u monitoru a sleduju všechno, jako ve vážné televizní inscenaci. Tchán Petr Horňák, pracovitý, veselý člověk, vždycky mě vítající skleničkou svého vínečka. „Vypi si, daj si.“

 V důchodu se cele ponořil do péče o zahradu, malý vinohrádek a ovocný sad. Jak byl pyšný na rekordně velké, božsky chutné a šťavnaté žlutomasé broskve, které nám vozil do Brna. Takové nemají ani v Řecku, dodával pyšně. Jejich pojídání byl přímo obřad hodný pro starořímské požitkářské dvořany. Už je nesklízí, ten skvělý strom přes veškerou péči před rokem nečekaně uschl a nikdo neví proč. Divné znamení.

       Na ošetřovně si prohlídne skupinku sestra a jaksi váhavě sděluje, že pacient je nyní na sále na urgentním kardiologickém zákroku. Karlova čelovka se ohlédne po Vierce a Daně. Obě jsou napjaté, bledé. „Čo sa mu stalo?“ ptá se úzkostlivě moje žena. Sestra se vyhne odpovědi. „Pán doktor vám všetko povie, len  prosím počkajte na chodbe.“

       Konečně přijíždí lůžko v doprovodu dvou sester. Tchán je při vědomí. Mluví těžce a pomalu, střídavě zavírá a otvírá oči, ale usmívá se. Není tu sám. Má nový, lepší kardiostimulátor a věří, že mu pomůže.

      Upadá do polodřímoty a jen svírá ruku, za kterou ho drží mladší dcera Viera. Je v jiném pokoji. Jediný pacient. Všichni stojí kolem a mlčí. Při posledním telefonátu se ptal, kdy se dočká vnoučete také od naší Jany. Dívám se očima Karlovy čelové kamery do jeho hubené, podlouhlé tváře. Otevře vybledlé oči a mám pocit, jakoby se díval přímo na mne. Něco říká, ale šepotu není rozumět. Karel se naklání. „Buďte na sebe hodní,“ vyslovuje namáhavě. Úpěnlivě ho pozoruju. Ne, není to nedůstojné dálkové  slídění ve tváři starého muže, který možná, přes  veškerý svůj vitální vzdor už stojí na prahu mezi dvěma světy, ale můj pohled zetě, také už nemladého, do unavených očí tchána, laskavého a obětavého člověka, který i v této chvíli myslí na dobro a budoucnost těch, kteří tu jsou s ním. Ta nesmírná, komplikovaná síť lidských vztahů přenášená pohledy z očí do očí, stisky rukou, sítí družic, ta elektronická transcendentální vlákna přenášející vjemy do neuronové sítě naší paměti, měnící se do podoby vzpomínek, které prodlužují časově omezenou nesmrtelnost.

       Odjíždějí s křehkými slovy  naděje, kterými nás bez záruky povzbudil vedoucí lékař.

       Za tři dny děda Horňák zavře oči navždy.