Před šesti lety, po téměř dvou letech, mi byla diagnostikována komplikovaná forma dědičného neurodegenerativního onemocnění centrálního nervového systému.
Má nemoc mě postupně připoutala na invalidní vozík a usilovně komplikuje můj život i jinými způsoby. V poslední době třeba tím, že mi znemožňuje verbální komunikaci. Jenže já nejsem tak snadná kořist, jak by se jí mohlo na první pohled zdát.
Našla jsem si alternativní způsob komunikace. Začalo to jednou aplikací, která psaný text převádí do mluveného projevu. A potom to šlo jedno za druhým, takovým samospádem, řekla bych. S pomocí mých přátel jsem si založila profil na Facebooku, následovaly stránky pro odbočku organizace, pro kterou připravuji informátor o její činnosti.
Při hledání informací jsem narazila na zajímavý projekt Opava bez bariér, který se v našem městě chystá. Ten mě zaujal natolik, že jsem zahájila čilou emailovou korespondenci, abych se dozvěděla více. Kdybych v tuto chvíli neměla na pomoc internet, nebylo by v mé moci udělat vůbec nic. Po pár dnech je situace taková, že jen díky emailu a messengeru, potažmo i chytrému mobilu se rýsuje spolupráce na tomto projektu nejen pro mě, ale i pro syna a manžela.
Důležitější ovšem pro mě je to, že takto můžu být v kontaktu se svými blízkými přáteli v kteroukoliv dobu a na kterémkoliv místě. Jsme tu prostě pro sebe vzájemně. A to je pro mě osobně nedocenitelné.
Pořídila jsem si postupně tablet a chytrý mobil. Jak s oblibou říkám, domácí zvířátka, která se snažím ochočit. Zatím to však vypadá spíše naopak.
Internet mi umožňuje nejen kompenzovat mou ne - schopnost verbální komunikace, ale přináší mi také možnost seberealizace a pocitu nezávislosti a do jisté míry i samostatnosti.
Často kolem sebe slýchám, že jsem bojovnice a statečně se s mou nemocí peru. Nemám to slovo ráda. Říká se, že člověk má svého nepřítele poznat, aby ho mohl porazit. Čím více ji poznávám, zjišťuji, že mám proti ní jen malou šanci. Její palebná síla je téměř nekonečná. Proto se s ní stále vyrovnávám a učím se s ní žít. A internet je mi v tom dobrým partnerem. Nemám obavu, že by mi mohl přerůst přes hlavu a stát se mým nepřítelem.
Závěrem už jen taková maličkost, i přes hendikep doporučuji všem brát život s odstupem a nadhledem. Nesmíme se brát příliš vážně, je to pak mnohem snadnější a okolí je k nám mnohem vstřícnější. Zkusme někdy vystoupit ze sebe sama a podívat se na sebe očima lidí kolem nás. Mnohdy je to pohled k nezaplacení.