Dobrý den, jmenuji se František Vyhnálek a budu Vám vyprávět jeden můj příběh o mém novém parťákovi. Černý, plochý, tlačítkový a umí i mluvit. Jmenuje se Samsung. Ano, je to mobilní telefon. Byl to první mluvící aparát vůbec, jen tu byl výběr mezi Samsungem a Nokií. Možná Vám přijde podivné, označovat neživou věc za přítele a parťáka. Jenže pro nevidomého je to mnohdy jediný hlas ze tmy, který pomůže a poradí. Kdykoli a kdekoli.
Před deseti lety přišel u mne čas na výměnu mobilu. Měl jsem také tlačítkový, ale nemluvil. Když mi přišla sms, musel mi ji někdo přečíst. Napsat, to se ještě dalo bez pomoci. Postup byl ke zprávám jednoduchý, a navíc jsem oproti dnešku lépe viděl, „ale.“ Vyřízení trvalo jako vždy dlouho. No, jako i dnes, v některých případech. Tak moc jsem si přál, abych si nový telefon vezl do lázní, ale vypadalo to, že není šance. Na poslední chvíli to vyšlo a já ho držel v ruce. Můj nový mobil, který mne potěšil, ale hlavně pomohl, a dost!
V té době už jsem měl nástup do lázní Klimkovice, kam jsem nejel poprvé. Tento pobyt byl ale neobvyklý. A proč? Měl jsem s sebou nové pomocníky. První byla stolní lupa, druhý byl můj parťák, kamarád do pohody i nepohody, Samsung.
Víte, dříve jsem se musel ostatních pacientů a sester ptát, kolik je hodin, jakou mám další proceduru a kdy. Většina lidí ochotně pomohla, ale ptáte-li se na něco poněkolikáté za malou chvíli, neubráníte se pocitu, že obtěžujete. Nemluvě o pocitu závislosti na okolí, bezradnosti a zmatku.
Není snadné orientovat se v ne úplně známém prostředí bez pomoci. Telefon byl obrovská změna. Najednou jsem se cítil samostatnější a svobodnější. Čas mi mobil řekl, procedury jsem si napsal do zpráv. A to mi moc pomáhalo. Popisovat jednotlivé příběhy, kdy mi telefon pomohl, by znělo banálně. Nakonec, co je to za zápletku, muž, který se nemusí ptát, kdy má nástup do bazénu? Ale ty stovky nepatrných pomocí skládají dohromady příběh pomoci obrovské.
A to se musím zmínit i o podpoře, kterou nevidomému poskytne telefon každý. Říkám jí "přítel na telefonu". Každý, kdo nevidí, nebo téměř nevidí, to zná. Najednou nevíte, kde jste. Kolem ani živáčka, ať holí ťukáte kamkoli, nikde záchytný bod. Jako by všechny chodníky, domy a zdi zmizely. V nastalé panice obvykle zcela ztratím vrozený smysl pro orientaci, začnu zmatkovat a v hrůzných představách stojím někde blízko propasti, uprostřed dálnice nebo na letištní ploše.
Taky je bezva se zamotat v parčíku v zimě mezi stromy. Z parčíku je nekonečná tajga na Sibiři a já v roli statečného partyzána se prodírám sněhem a porostem neznámo kam. Na rozdíl od hrdinů dobrodružných filmů mám velkou výhodu. Vytáhnu mobilní telefon a poprosím o pomoc někoho blízkého. Obvykle z tohoto akčního dobrodružství vyváznu jen s pochroumanou ctí a pár škrábanci.
Někdy jde o víc. Když odmítáte vzdát své zájmy, koníčky a život vůbec. Když nechcete, aby zraková vada byla tím, co nejvíc určuje Váš každodenní život. Když jdete za svými sny a představami, snadno se Vám stane, že na svůj hendikep úplně zapomenete. To je pak snadné na své limity prudce narazit. A nejen na ně. Věřte mi, mobil se stane opravdu přítelem, když narazíte obličejem do sloupu, ztratíte se v noci v hustém kolejišti nebo se opravdu vážně zraníte.
Dodnes s úsměvem vzpomínám, jak mi můj plochý, černý, a hlavně mluvící kamarád přišel včas do nástupu do lázní. Byl jsem šťastný, že ho mám. Je to jen přístroj, ale jsem s ním šťastnější, samostatnější, jistější a sebevědomější. A jsem to víc já!