Jsem letitá, nehezká a obézní. Taky jsem dost rezervovaná, až nepřátelská k technickým vymoženostem. Tu první větu změnit nemůžu, ale ta druhá až doslova neplatí.
První ústupek z mých zásad – žádný mobil, jsem udělala, když jsem toho malého diblíka dostala jako dárek. Do té doby jsem ovládala s jistotou jen pevnou linku. Nebylo to vůbec těžké, jenom musel volající použít správné telefonní číslo volaného, nikoli PSČ adresáta.
Začala jsem zkoušet ten nový vynález. Částečně s pomocí maličkého sešitku s návodem, z větší části s radami členů rodiny a přátel. Měla jsem spoustu papírků s nápovědou a byla jsem tak k smíchu svému okolí. Ale vydržela jsem, protože můj mobil mi měl sloužit k přivolání pomoci a tak jsem už zvládla základy docela slušně.
Ale přišel na řadu počítač. Ten jsem si moc přála a tak můj starší notebook přibyl do naší rodiny. Hodně mých známých a přátel mělo už dávno tuto vymoženost doma a bravurně ji ovládali. Jen já, jako autsaidr, jsem začínala znova poznávat taje nové věci. Problémy na mě vykukovaly ze všech stran. Stokrát bych to vzdala, ale zvědavou ženskou lákaly nové zprávy, krásná vtipná videa, také poučné články. Ale chtít neznamená umět. Tolik posunků za mými zády, různé grimasy a někdy ostré slovní výpady na moji inteligenci mě deptaly. Tolik jsem si přála také psát meilové zprávy, napsat si různé texty a ukládat je do složek. A pak jsem zjistila, že jsou borci, kteří umí úplně všechno; domýšlivci – jako já, hrdi na to málo, co zvládnou; a ti, kteří nechtějí nic vidět, nic vědět, nic dělat.
A já si sedím, prohlížím krásná videa a cestuji po vzdálených zemích aspoň virtuálně. Užívám si v pohodlí a v duchu tam, kam bych se nedostala snad ani s kouzelným prstenem. A poslouchám i hudbu a sním. Taky jsem prostřednictvím počítače získala hodně nových známých a naučila jsem se vyhledávat i některé nové informace. A moje malá pravnučka sedává u mě a kouká nejraději na videa se zvířátky v legračních situacích. Když je spokojena, zvedne vzhůru pěstičku s palečkem nahoru a řekne: „ Babi, s tebou KA !“
Víte, že to ve školkové řeči znamená s tebou kamarádím? I tohle se musím učit, to dříve také nebylo.
V tu chvíli mi ani moc nevadí, že nezvládám vše, jak bych asi měla. Jsem totiž taky hodně omezována svojí stálou průvodkyní – roztroušenou sklerózou, a to už dvacet čtyři let. A za ní se vlekoucí další nemoci a operace. Právě proto mi můj počítač pomáhá; a že jsem, jaká jsem? PSSST – to ten počítač neví!!!
A bude asi dál trpět pod mými nejistými prsty a bude mi dál dělat radost.