Klára Maršálková: Díváš se

08.04.2018 10:27

Díváš se! Nevidím tě, i když vím, že ty mě ano. Cítím tvůj pohled, žádaný a přesto nežádoucí, pálivý i mrazivý zároveň. Sleduješ každý můj pohyb, každý můj krok. Zrychluji chůzi – bezbranná - vždyť domov právě ztratil iluzi soukromí. Utíkám, času není nazbyt. Mé nohy přeskakují práh z předsíně do koupelny. V upocené dlani třímám telefon, nevím ale na koho se obrátit s prosbou o pomoc. Nervozitou sotva dýchám, zato slyším tvůj dech - zrychlený, chraplavý a snad i trochu nejistý – možná že ani ty se v takové situaci neocitáš příliš často a rozhodně to chce pevné nervy a silný žaludek, zvlášť jsi-li začátečník, nikoli matador.

Zavírám dveře do koupelny, ale ani tak tvým očím neuniknu. Za těch posledních pár vteřin jsem snad stokrát zatratila onu bezbřehou naivitu, která mě do této situace dostala, přesto se však, ke svému nemalému zděšení, začínám podávat lehce zvědavému vzrušení. Jak tohle, pro Boha, dopadne? Do tváří se mi hrne krev při představě, co všechno vlastně můžeš vidět. Nedělám si iluze, že by tě snad odradila šmouha na mém zrcadle, realisticky narušující odraz mého vylekaného obličeje, špatně umyté kachličky nebo uvolněná nitka na rukávu mého županu… Ale co ten zbytek? Vidíš mé prádlo a já ti v tom nedokážu zabránit. Nedokážu, nemohu... Nechci...

Je po všem!!! Tak krátká chvíle... A tak nezapomenutelná!

Tak ti tedy děkuju, milý dobrovolníku z asistenční služby Be my eyes, žes mi s tou pračkou pomohl. To víš, s rozbitým rozpoznávačem barev se nevidomému pere těžko. Že to ale byly nervy. Nechat někoho, koho vlastně vůbec neznám, nahlédnout do své osobní zóny, do svého bytu a udělat tak z praní mého špinavého prádla doslova veřejnou záležitost, to chce kousek odvahy, a namířit kamerku v telefonu tak, abys viděl jen to, co vidět máš, zase chce obrovský kus trpělivosti z obou stran. Nikdy nezapomenu.