Nikdy by mě nenapadlo, že si tento šachový maratón s Emilem-Ventilem zopakuju po tolika dlouhých letech. Potkali jsme se v rehabiliťáku coby revmatici z mládí a bok po boku jsme spolu v ústavní nemocnici prožili čtyři roky devítiletky. Namáčeni do teplé vody následně lámáni nelítostnými sestřičkami a tělocvikářem. Toho pro sadistické, leč úspěšné metody uvolňování kloubů vyhodili. Tehdy jsme si na oslavu vymysleli ten maraton. Trval několik měsíců a skončil Ventilovým vítězstvím 56:44 a právem dostávat můj nedělní moučník až do konce školního roku.
Na velké prázdniny mizíval domů. Oprýskané podpažní chodítko nechával v Mrzáčkově, jak důvěrně nazýval ústav pro tělesně postiženou mládež, aby se doma přes minimální pohyb svých paží a navěky drápovitě zaťatých prstů, svobodně proháněl po velké zahradě na malém pufajícím traktorku, který mu táta přebudoval doma na černo ze zahradnické frézy. O električácích v té přísně devizově střežené době se nám mohlo jen zdát a trubkové mechanické vozíky made in ústavní dílna vyžadovaly chodící nebo aspoň pajdající pohonnou sílu..
Emil se úspěšně vyučil mechanikem kancelářských strojů a místo do nějaké opravny zamířil do ÚSP v Hrabyni, odkud podle možností podnikal výpady do blízké provozovny podniku Meta, kde montoval drobné součástky. Párkrát jsme si napsali a plynuly roky mlčení. Až….až velký rybář internet rozhodil svou planetární síť a my se v ní zatřepetali navždy chycení.
Ventil se objevil na monitoru při skajpování. Nevím, jak se dostal k mé adrese, ale byl jsem rád, že ho zase vidím. Vousatý, lehce prošedivělý, ale se stále bystrýma očičkama v hlavě na ztuhlém krku, očičkama, které nikdy nepřehlédly moje slabé tahy na šachovnici. Seděl v pokoji ve stínu šibenice na polohovacím lůžku a vedle něho v uličce moderní elektrikáč. To všechno mi ukázal kamerkou, kterou měl na ovladatelném raménku.
„Tak co, bídná sketo,“ zahlaholil svým starým pozdravem, „odvážíš se na sto partií, nebo už ti změkl mozek?“
„Drzý Ventile, nebuď velkohubej jako Cascius Clay a ukaž co umíš. Deme na to!“ Po každé partii jsme si uložili snímek šachovnice na disk, aby ten druhý náááhodou něco nezašvindloval, ale to jsme se hecovali. Vždycky jsme hráli fér.
A taky jsme mohli nafocenou situaci v klidu študýrovat. Verboval mě, ať přijedu, organizuje turnaj, můžu tam i přespat. Slibuju, ale nechci přiznat, že už sám nemůžu řídit a musím si zajistit z Brna dopravu.
Najednou se odmlčí. Skajp vyzvání jak hradlo na železničním přejezdu. Konečně spojení. „Ležím na plastice. Flikujou mi zadek, dekubity,“ oznámí stručně, „ale šachy mám. Jedeme dál!“
Dělá chyby, vyhrávám, ale netěší mě to. Vidím, že je psychicky na padrť. Mezi tahy utrousí, že mu brzy po sobě umřeli oba rodiče, sestra má málo času na návštěvy. „Sviňa osud mi bere figuru za figurou, ale ty se neraduj, nevyhraješ a přivezeš mi pěkně načančanej dort a pár flašek domácí živé vody, sketo!“ Chechtá se. Já nuceně taky. Sázku přijímám.
Jako by se vzchopil. Nakonec těsně vítězí 51:49. Objednávám dort, švagr dodává slivovici a neziskovka rezervuje dodávku s plošinou. Skajpuju. Marně. Vyzváním mobilem. Volaný hovor nepřijímá. Jímá mě neklid. Už týden vůbec nereaguje. Zeptám se na vedení ústavu.
Než zvednu mobil, zvonek. Jedu k domácímu telefonu. Ženský hlas: „Je to pan Ivan?“ „Ano.“ Mačkám tlačítko. Hrčení výtahu, můj zvonek. Otvírám dveře, couvám s vozíkem a tuhnu. Na prahu Emil s teleskopickou tyčkou v ruce jak zvonil, vedle něho pobaveně se usmívající žena. “Moja sestra,“ představí ji ten poťouchle se uculující fousáč na vozíku. „Chlebíčky máme, šachy taky, výhru pro mě máš?“
Jen vyjeveně kývnu. „Synku,“ zapadne do své ostravštiny, „začina novy maraton, chystaj stolek, kurňa, ať to odsypa!“