Lucie Rašková: Nové začátky

04.04.2017 21:05

 

Na začátku musím říct, že jsem moc ráda, že to takhle dopadlo, ale přes to všechno toho nelituju.

 

Narodila jsem se vcelku jako zdravá, ale později jsem měla krvácení do mozku a mám lehký handicap. Mám kratší pravou nohu a lehce spastickou levou ruku.

 

Moje mamka se od známého dozvěděla, že v Ostravě je sanatorium, kde se chodí lidi léčit s různým postížením a nejen s tím i po operacích.

 

A tak jsem začala jezdit do Ostravy do lázní Klimkovice, aby se mi aspoň trochu ta moje ruka a noha zlepšily. Ale jsem ráda, že chodím.

 

Normálně si toho člověk nevšimne. Ale po čase jak se vyvíjím, tak mě to štve o to víc, že nejsem zdravá. Hlavně když poznávám nové lidi, někteří na mě čumí jak kdybych byla nějaký mimozemšťan.

 

Jsem společenská osoba, ale ve škole se se mnou moc nechtěli bavit, protože jsem se lišila od ostatních a nebyla jsem taková jako oni. Ani později, když jsem hledala kluka, tak to nebylo jiné. Někteří se taky na mě koukali jak na zjevení nebo se mi smáli. Tak jsem začala hledat na seznamce, dala jsem si tam inzerát, že hledám kluka na vážný vztah.

 

Ale spíš se mi ozývali starší muži, vůbec ne kluci v mém věku. A i ti u mě spíš hledali rozptýlení, taky co jiného že, většina jich už byla určitě ženatých.

A když se přece jenom objevili kluci, kteří měli o mě zájem a párkrát jsme se potkali, tak to nebylo ono a po čase jsem s nimi skončila.

 

Za nějaký čas jsem ale začala litovat, že jsem se s některými rozešla, protože čím víc jsem poznávala muže, tím častěji jsem narážela na s prominutím hnusáky, kteří chtěli se mnou jenom sex. Přece jenom se mi jednou ozval kluk, který mě bral takovou jaká jsem, nevadilo mu že mám handicap.

 

Byl z Karviné. Tak jsme se začali vídat, byla s ním legrace, ze začátku byl na mě hodný, ale to bohužel bylo tak všechno.

 

Ale tím, že jsem chtěla mít někoho, kdo mě bude mít rád a s kým si můžu jenom tak po škole vyrazit ven, tak jako moje kámošky, tak jsem s ním zůstávala. Doufala jsem, že si po nějaké době k němu vybuduju vztah, že ho začnu mít ráda.

 

Po nějakém čase mi řekl, že by mě chtěl o prázdninách vzít k sobě domů, abych poznala jeho babičku (bydlel totiž jenom s ní), to jsem už tušila, že kdybych šla s ním domů, tak by to znamenalo, že jsme se posunuli v našem jakože vztahu dál, a to jsem si nebyla na sto procent jistá, jestli tohle zrovna chci. Řekla jsem mu ale i tak, že dobře, uvidíme.

 

O prázdninách jsem zase jela do Klimkovic, jezdím tam na přelomu června - července. Psali jsme si dál, pořád říkal, že by chtěl mít se mnou miminko a že jsem krásná a chtěl by se mnou žít. Já věděla svoje.

 

Tak to trvalo nějaký ten čas. Byla jsem na pokoji se spolubydlící Janou, která měla dobrého kamaráda, ze kterého se později stal můj kluk. Jednoho dne přišel za ní na návštěvu, povídali si a později jsem přišla ze cvičení já a tak mi ho Jana představila. Jmenuje se Richard. Nějak jsme si padli do oka, nemůžu vám říct, co mě k němu na začátku tak přitahovalo, protože to sama nevím, prostě jsem cítila, že to chci s ním zkusit. Pochází z Jižní Moravy.

 

Tak jsme se za tu dobu, co jsem byla v Klimkovicích, vídali, chodili na procházky do parku, byli na kávě v kavárně. Byl v Ostravě hlavně proto, že tam byl kousek od Klimkovic koncert, na který chodil.

 

Vídáme se i po tom, co už Klimkovicích nejsem. Právě proto se vídáme co čtrnáct dnů, není to cestování vlakem nic jednoduchého. Mám ho moc ráda a jsem ráda, že nás osud dal dohromady, i když jsme tak rozdílní, i věkově.