Marcela Vojtovičová:   Halo, tady Parkinson, kdo volá

04.04.2017 20:35

 

 

Příšel čas mého odchodu do důchodu a já se těšila na to, jak budeme s manželem chodit na výlety a procházky. Poznávat to, co jsem nestačila v aktivním věku. Ale jak už to bývá a u mne je to téměř pravidlo, na co se těším, dopadne jinak.

 

Přišel den, kdy už jsem nebyla zaměstnanec, ale starobní důchodkyně, která vypomáhala v trafice na naší poliklinice. Práce se mi líbila. Lidé mířili k lékařům a zpět a já spokojena s tím, že " jsem zdravá", je pozorovala.

 

Jednoho dne jsem se poprvé setkala s panem Parkinsonem. Ještě jsem nevěděla, že se tak jmenuje, protože  jsem viděla drobného dědu, který, když chtěl zaplatit noviny, nemohl vytáhnout z peněženky drobné, tak se mu třásly ruce. Pomohla jsemmu a on s vděčným úsměvem poděkoval a odšoural se ven.

 

Na ty jeho ruce jsem si vzpomněla později, až když mi byl diagnostikován Parkinson. Zažila jsem nejen třes rukou, ale tuhnutí končentin, nemožnost udělat krok, dyskineze atd. Přálo mi štěstí a dověděla jsem se, že nedávno byl v našem městě otevřen Klub parkinsoniků. Přihlásila jsem se a mimo jiné tam našla dobrou kamarádku.

 

Přes svůj pokročilý věk se s nemocí pere statečně a spojení mobilem mezi náma nám často připraví nejednu veselou chvilku.

 

Dyskinezy jsou mimovolní pohyby, které člověk neovlivní. Voláme si každý den a stává se, že sotva se jedna druhé zeptá, co nového, tak na druhé straně se rozhostí  ticho. To kamarádka, díky dyskinezám přeruší náš hovor, aniž by to chtěla. A i když si voláme na 3x, ani jedna si už nedovedeme představit  den bez našich přerušovaných hovorů.

 

A tak  jsem jí složila básničku.

 

Že jsem děvče dnešní doby,

to už dneska všichni ví,

jak já válčím s mobilem,

jen tak někdo neumí.

 

Povídejte si co chcete,

já vás stejně neslyším,

až zjistíte, že tu nejsem,

tak se znovu pokusím.

 

A když se to nepodaří,

tak to vůbec nevadí,

protože to, co mi chcete,

může počkat další dny.

 

Odradit vás, to já nechci,

ráda si já povídám,

buďte ale trpěliví

já vám znovu zavolám.

 

Ještě jedno  spojení bylo  pro mne velmi důležité. A to hovory s 93letou maminkou. Díky mobilu jsem jí mohla pomoci, když upadla a o roh stolu si roztrhla ruku od lokte až k zápěstí a nemohla se zvednout. Jako vždy jsem jí volala a když mobil nikdo nebral, věděla jsem, že je zle. Díky včasnému zásahu se dostala do nemocnice. Bez mobilu to mohlo dopadnout jinak.

 

Psát, že si už dneska málokdo dovede představit život bez mobilu, je zbytečné. Pro starší je mnohdy jedinou možností, jak si přivolat pomoc.

 

Analýza písma je jednou z metod, kdy pomocí počítačového programu lze odhalit  na 90 % Parkinsonika. Stálé zmenšování a zhušťování písma postihlo i mne. Skládala jsem pro klub básničky, ale od doby, kdy moje písmo je stále horší a já je po sobě nepřečtu, přišel na řadu další skvělý pomocník - počítač. Díky němu mohu zase psát. A nejen to, mohu si dopisovat, chetovat, skypovat, bavit se, vzdělávat a hledat přátele. Lidé, co nikoho nemají, si díky počítači mohou vyměňovat své zkušenosti se stejně hendikepovanými, bavit se a navazovat nová přátelství. Internet je dnes dobrý způsob komunikace, aby se člověk necítil nepotřebný a osamocen.

 

Technika jde mílovými (slabé slovo) kroky kupředu.  Můžeme si jenom přát, ať je to ku prospěchu nás lidí.

Ať zdravých nebo hendikepovaných.