Mé vyprávění začíná na počátku loňského léta. Parta řemeslníku mi měnila venkovní parapety. Nic zajímavého, dokud řemeslníci neodstranili u okna z ložnice starý plech. Pod parapetem mezi cihlami a zateplením ležel do klubíčka stočený had.
Jo, čtete dobře, půlmetrový živý had. Všichni tvrdili, že je to užovka. Had si tam žil v klidu kdoví jak dlouho. Ve volném pohybu mu nic nebránilo, kdykoliv mohl pootevřeným oknem vlézt dovnitř.
Okno není vysoko nad zemí, a proto je opatřeno okrasnou mříží. Tohle ale přeci není žádná překážka pro hada. Možná, že i kvůli tomu se u mne cítil tak dobře a v bezpečí. V poslední době můj pes úpěnlivě na něco štěká pod postelí. Při malování jsme museli postel zvednout, nic tam nebylo. Had jednoduše využil klidné chvilky a zase si odlezl pod parapet do svého klidu a teplíčka. Přísloví: „Hřeju si na prsou hada, se stává skutečností“.
Při odstranění parapetu u podkrovního okna čekalo další překvapení. Tady zase bydlí netopýr. Od netopýra není daleko k upíru. Budu si muset pro jistotu do ložnice nad postel zavěsit věnec česneku. Ten parapet tam nemám dlouho. Tenkrát mně pokrývač říkal: „ Dal jsem vám na ten parapet poleno a raději si ho tam nechte.“ Tohle už samo o sobě bylo podezřelé, ale jako správná blondýna jsem se neodvážila optat, proč místo truhlíku s květinami mám mít na okně poleno.
Celých 8 let si myslím, že žiju sama a ejhle u mě doma to žije. Jestli bych neměla rozpočítat poplatek za popelnici.
Na samotě u lesa je prý pohoda a božský klid. Připadá mi, že není dne či hodiny, kdy přemíra adrenalinu mi neodteče i se zbytkem rozumu, který snad ještě mám.
O něco později jsem se dozvěděla, že ten had tam zůstal. Po pravdě nikdo ho moc nepřemlouval. Chudák had musel být vyplašený jako já. Ono je to těžké, na kostku cukru se nenaláká. Po zevrubném prozkoumání se našla pravděpodobná hadí stezka mezi omítkou a zateplením.
Nedaleko pod oknem ložnice je malé zahradní jezírko s lekníny, pulci a o myši v zahradě není nouze. Prostě dobrá špajz po ruce. Po ruce? No, to zrovinka asi nebude nejvhodnější přirovnání. Děsím se představy, kudy ten had vylézá ven. Určitě vyleze a bude pořádně naštvaný. Při mé smůle mu určitě zkřížím cestu.
Můj podnájemník je užovka nebo zmije? Proč se slepýš jmenuje právě slepýš, vždyť toho vidí daleko víc než já? V čase mého dětství by se mi dostalo odpovědi: Proč? „Pro slepičí kvoč“.
Dneska je má zvědavost uspokojená strejdou Googlem. Na internetu jsem se dozvěděla, že zmijí jed normálnímu dospělému člověku není nebezpečný. Jsem já ale normální? Vždyť ten had klidně mohl špicovat. No jasně, potají nakukoval mezi květináči do pokoje a hbitým jazýčkem chytal každičké slovíčko.
Naše samota je u vojenského prostoru. Had měl určitě na sobě odposlechové zařízení, mezi očima mikrokameru. Přes Skype pravidelně mluvím s příbuznými z Austrálie. Potvora had mohl vynášet naše hovory do celého světa. U protinožců na hranicích každého státu se dělají důkladné prohlídky, zda se neprovážejí divoká zvířata. Dost často se stane, že najdou hada ovinutého pod podvozkem kamionu. Kdekdo emigruje do Evropy. No a hadi díky mému hadímu špionu se stěhují ke mně pod parapet. Co mě asi ještě může čekat. Možná se o mně dočtete v černé kronice. „ Ráno ji našli s hadem na prsou!“ V lepším případě: „Požila hada místo úhoře a začala rozumět zvířecí řeči!“
Čas už pokročil. Můj had si určitě spí zasloužilým spánkem přikrytý sněhovou peřinou pod parapetem. Možná tam už není sám.
A já jsem mohla zatím nepozorována, v klidu napsat o mé příhodě s výměnou parapetů.