Nechtěla jsem nikdy automobil, nechtěla jsem být řidičkou. K čemu tedy řidičský průkaz? Nehoda ale není náhoda a tak se v roce 1999 stalo, že můj tchán na nás zůstal převážně závislý. K tomu nejmladší dcerce byly teprve 3 měsíce. Nemohla jsem se skoro nikam dostat. Za nějaký čas jsem si řidičský průkaz udělala a pořídila odolné starší auto (než se zajezdím).
Taky jsem nikdy nechtěla mobil. Aby mi kdekdo volal, často rušil nebo vyčítal, proč přístroj nemám stále u sebe (vždyť je to mobil - buď tedy mobilní…). Nebo služební mobil a zvedat ho i o víkendech a dovolené!!! Jednou se zase stalo, že jsem jela s dětmi v dešti a v serpentinách „cinkla“ pravým blatníkem o svodidlo, vyhodilo nás to do protisměru a „zapíchli jsme se“ celou levou stranou do příkopu. Stěží jsme vylezli, naštěstí jel brzy okolo traktor a vytáhl vůz za pomoci řetězu z místa uvěznění. Brzy po tomto příběhu jsem opatřila mobil a zásadně ho brala na cesty.
Dál jsem nechtěla počítač. Už tak mi přišel svět přetechnizovaný. A docela ráda píšu dopisy - je to takové osobnější. Máme trochu neobvyklé příjmení (v republice je nás jen 42) a tak zdůrazňuji u lékaře, na úřadech, všude správné psaní příjmení, ale cestou terminály to často někdo „zoslí“. Tak nám například celé rodině zaslali „popletené“ kartičky zdravotní pojišťovny, různé diplomy, ocenění, certifikáty z kurzů atd. se musí často předělávat. Zadáme to ale správně…takže jsem trochu skeptik. Čas ale ukázal, že počítač se dnes opravdu může „hodit“ a ceny jsou dostupné. Pak už schází jen připojení k internetu.
Nechci internet? Chci!!! Já ho dobře využila při studiu VŠ při zaměstnání s dojížděním do Prahy. Před pár lety mi vážně onemocněla dcera. Studium VŠ jsem úspěšně dokončila, ale
v této situaci znělo mé rozhodnutí: dej výpověď v práci – tvé dítě je na 1. místě. Za pár měsíců tedy skončil můj pracovní poměr, zdraví dcery bylo na dobré cestě, ale OUHA, chtěla bych práci, ale ona nějak není. Ani praxe v oboru a zvýšení kvalifikace nepomohlo?! Nevzdávám se, ale pochopí mě manžel?! Nebude vyčítat? Moje anabáze a boj o HPP trvala skoro 2 roky. V únoru 2015 jsem byla uznána osobou zdravotně znevýhodněnou. Ještě víc jsem věřila, že teď už to přijde…Co vlastně? Příležitost, moje velká příležitost. Nepřišla, je pravda, že další měsíc jsem měla tu čest zastupovat dlouhodobě nemocnou pedagožku
(s dojížděním), ale jinak nic moc. Lahůdky na pár hodin v týdně, kasa občas, 2 měsíce třináctky úklid, zase kasa.
Teď přeskakuji. Právě v únoru 2015 jsem došla na školský úřad s nabídkou svého inzerátu. Dozvěděla jsem se, že existuje elektronická pošta mezi řediteli škol v Plzeňském kraji a tam je možné hledat nebo nabízet práci ve školství. Zanechala jsem i e-mailovou adresu a číslo mobilu. Pak se ledy začaly trošku prolamovat. Volali mi a psali ředitelé škol a školek, já posílala profesní životopisy, absolvovala konkurzy a pohovory. Už o mně věděli ti správní. Každý den ráno a večer 20 - 30 minut jsem hledala práci na netu, rozesílala další životopisy, reagovala na nabídky. Dokonce i do Prahy.
28.8. 2015 TO KONEČNĚ PŘIŠLO!!! Po jednom neúspěšném pohovoru v Praze mi zazvonil mobil a paní ředitelka ze základky v naší ulici mi dala práci! Jestli jsem ještě volná, že někoho hledají od září!!! 30.8. t.r. byla podepsána smlouva a to bez okolků! A pak nemějte internet!